Jeden pohled na lásku

Láska je jádrem všeho smyslu pro člověka. K milování byl člověk stvořen. Všechny jeho vztahy mají být vždy nějakým způsobem zasaženy láskou. A není mu to dáno v genech, je nutné mu to přikázat Božím slovem (vést ho k tomu) a tak lásku u lidí chránit. Protože je to pro člověka podstatné – umět milovat. Smysl jeho existence se s věčností bez lásky nepotká. A zůstane tedy bez lásky smrtelný, jen odleskem (obrazem) Boží slávy, ne však Jeho slávou v těle.

Je pozoruhodné, jak daleko jsme zabloudili od chápání slova láska. Dnešní doba (s „požehnáním“ vědy), která lásku zdevalvovala na pouhou erotiku, či romantické opojení, těžko hledá cestu k pochopení silných slov apoštola Pavla: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. A kdybych rozdal všecko, co mám, ano kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.“ (1Kor 13: 2, 3) Všichni potřebujeme být vyučeni v umění milovat. Milovat Boha, milovat sebe, stejně jako bližního svého!

Čtenáři, který se tímto cítí osloven, nabízím inspiraci k zamyšlení nad fenoménem láska. Pomocí nám k tomu bude soubor křesťanských úvah Skutky lásky dánského myslitele a teologa 19. století Sorena Kierkegaarda. Jeho kniha ohromuje svým nádherným přiznáním se k hodnotě lásky. Úvahy, které navrací lásce její hloubku a význam pro člověka, uchvacují a oslovují právě dnes.

Hned v úvodu autor vydává jeden zásadní apel: v lásku se má věřit, jinak si ani nevšimneme, že tu je! Za nejvíce v posledku v životě oklamaného je zde označen ten, který se ze strachu, aby nebyl oklamán, dostane do léčky chytráctví a milovat odmítne. Ten ztratil celý život a zakusil nenahraditelnou ztrátu. Je přirovnán ke „bdícímu, který sní, že je vzhůru.“ Na věčnosti se však bez lásky neobejde a nevyhne se objevu, že vše promarnil – že, ač se mu možná podařilo nebýt oklamán žádným z lidí, zjistí, že sám sobě spáchal podvod největší. Láska je poutem věčnosti. „Právě proto, že časnost a věčnost jsou nesourodé, může pozemské chytrácké časnosti láska připadat jako břemeno; proto může smyslovému člověku v časnosti připadat jako velké ulehčení, když toto pouto věčnosti odhodí.“ Křesťanská láska v sobě nese pravdu věčnosti, je trvalá, a proto ji nelze ani tak básnicky opěvovat jako se musí věřit a žít!

Odkud přichází láska je člověku skryto stejně jako původ světla. Všetečná zvědavost lásku ruší. „Lidská láska spočívá tajemně v lásce boží“. Život lásky je sám o sobě pohybem a nese v sobě touhu, aby se dala poznat. Láska se pozná po ovoci. Podobně život myšlenky je skrytý a projeví ji řeč. „Hnutí našich srdcí nepatří nám, ale tomu druhému; v pohnutí patříme tomu, kdo námi pohnul“. Keirkegaard nás nabádá, abychom úzkostlivě nehledali ovoce jiných a nestávali se soudci, ani abychom se nestarali o poznatelnost naší lásky, ale abychom především nenechali svou lásku bez plodů, ať už o nich jiní vědí či ne.

Nakonec stále platí, že život sám je víc než jednotlivý plod. A tedy platí, že nejvyšším znamením lásky je láska sama, která se ukáže a pozná v lásce ke druhému člověku. „Jen věci sobě rovné se navzájem poznávají, jen ten, kdo zůstává v lásce, lásku poznává!“
Druhá kapitola se především zabývá imperativem obsaženým v druhém biblickém přikázání „Miluj bližního svého jako sebe samého.“ Ono MILUJ, tento rozkaz, který dělá z lásky povinnost, zajišťuje podle autora lásce změnu věčností – „je na věky zajištěna proti každé změně, je na věky svobodná v blažené nezávislosti, na věky zajištěna proti zoufalství.“ Tato láska je zde postavena do protikladu k „lásce bezprostřední“, která je závislá na svém předmětu, která je citovou žádostivostí, náklonností a náruživou hrou bezprostředních sil, která je „už ze své podstaty od počátku zoufalá.“

Tato láska bezprostřední je vždy náchylná ke změně. Ať už se může změnit ve svůj opak – v nenávist (což je označeno jako hrozný případ především pro toho, komu se láska v nenávist proměnila) nebo v žárlivost (proti ní je prostá láska zajištěna tím, že nemiluje ve srovnání) nebo ve zvyk, což je změna nejzáludnější.

Láska, jež prodělala věčnou proměnu a stala se povinností, není chráněna před neštěstím, ale je chráněna před zoufalstvím, chráněna ve štěstí jako v neštěstí. Zoufalství je zde označeno jako „nepoměr v nitru člověkova bytí“, je to nedostatek věčnosti.
V závěru kapitoly uvádí autor zajímavou praktickou radu v otázce, jak přistupovat k truchlícímu. Tvrdí, že jediné pravdivé i krásné slovo v této situaci je“ plakat musíš“! „Musíš zachovat lásku, musíš také zachovat sám sebe a tím, že sám sebe zachováš, zachováš i lásku. Příkaz ti v lásce stráví a vypálí vše nezdravé a pomocí příkazu lásku opět zapálíš, když, polidsku řečeno, pohasne.“ Jinými slovy: nezatvrď své srdce proti lásce jen proto, že bolí.

V dalším textu autor ještě důsledněji odděluje lásku jako „vášnivé milování a přátelství“ a lásku křesťanskou. Zkoumá, jak se tyto dva způsoby lásky k sobě mají. Na začátku je formulována otázka: „Jak se zachová křesťanské přesvědčení k básníkovi, co si o něm pomyslí, jak ho čte a obdivuje?“ (básníkem je zde míněn opěvovatel bezprostřední lidské lásky, milování a přátelství; básníkem je zde každý, kdo takovou lásku zakusil a rozumí jí tedy).

Podle Kierkegaarda básník a křesťanství vysvětlují opačné věci. Básníkovo milování je založeno na žádosti, má jednoznačný sklon milovat toho jednoho jediného milovaného na celém světě. Zakládá se jen ve štěstí tohoto milého v životě potkat. Tato láska je vášnivá, je to láska přednostní – činí rozdíly ve svém předmětu milování. Autor ukazuje, jak je tato láska vposledku vždy jen sebeláskou!

Křesťanská láska naproti tomu je láska sebezapíravá, potírá sympatii. Je bez vášně, protože je založena na povinnosti „musíš milovat bližního svého“. Je spojena s velkým mravním úkolem, protože bližním je každý člověk. „Láska k bližnímu je duchovní a dva duchové se nemohou stát jedním sobeckým způsobem“. Láska k bližnímu je tedy věčná rovnost v lásce a tato věčná rovnost v lásce je opak náklonnosti. Bližní je mi blízký lidskou podobou před Bohem – a tuto blízkou mi podobu má před Bohem skutečně každý!
„Jen tím, že miluješ Boha nade vše, můžeš v jiném člověku milovat bližního“. Nakonec je jasné, že křesťanské lásky je člověk schopen jen s pomocí Boží, jen z oddané lásky k Bohu (podle 1. přikázání) může vzejít láska k bližnímu, v lásce k bližnímu je Bůh prostředníkem.

Rozdělení lásky na křesťanskou (musíš milovat) a vášnivou mileneckou je asi trochu problematické. I když má každá jiné charakteristiky, jejich pramen je podle mého stejný, jedna bez druhé nemůže být. Láska sama je dar – dar nemůžeme rozkázat. Jestliže prostředníkem lásky k bližnímu je Bůh a Bůh se nám dává a zjevuje podle své vůle, nemůžeme si ji tedy rozkázat. To by byl příkaz Bohu. Proto když se nevěřící člověk dovídá o křesťanství dovídá, že milovat bližního svého musí (!), otáčí se k němu zády jako k bláznovství. Když slyší věřící člověk Boží příkaz „miluj bližního svého, jako sebe sama“, může být zmaten rovněž, protože nemůžeme ani rozkázat MILUJ tam, kde žádná bezprostřední vášnivá láska nikdy dříve nevznikla, nebyla zažehnuta. Tam, kde člověk nemiluje s vášní, z čeho by vzal sílu na uposlechnutí příkazu „miluj“? Miluj bližního svého je tak velikým mravním vzmachem, že bez velké touhy a vášně by nemohl být nikdy naplněn.

Věřím, že čtenář, který dospěl až sem, má mnoho svých vlastních postřehů, námitek a úvah. Žehnám Vám, aby se staly podnětem přínosných diskusí v kruhu Vašich blízkých přátel, ve sboru nebo i doma. Mít lásku v myšlenkách je totiž prvním stupněm ke skutkům lásky!

Darina Černá

Smutné, nikdy

Smutné, nikdy neporozumím...

   

Informace o autorovi

Obrázek uživatele Darina Černá

Jméno
Ing. Darina Černá

Profil

Je vdaná, má tři děti. Toho času je na mateřské dovolené. Je dobrovolným pracovníkem Mateřského centra při AC Chomutov. Dříve působila v Praze jako výzkumný pracovník firmy Spofa-Dental, a. s., kde se zabývala vývojem nových dentálních otiskovacích hmot.

Poslední komentáře