Hněv – špatný rádce, ještě horší Pán!

     My sami se rozhodujeme, jak budeme na určitou situaci reagovat. Nikdo tě nemůže přinutit, aby ses zlobil. Lidé se mohou chovat tak, že pro tebe bude velmi snadné reagovat hněvem. Ale jsi to ty, kdo si takovou reakci zvolil. Pokud se chceš naučit svůj hněv kontrolovat a používat ho způsobem, který potěší Boha, musíš za něj převzít zodpovědnost. Musíš být ochoten říci: "Vždy, když se rozzlobím, je to proto, že jsem se rozhodl takto reagovat."

D.Batty: převzato z materiálu „Hněv a osobní práva“

Jistě všichni známe situaci. Přijdeme do práce, firmy, domů a začneme se hned z kraje vztekat na vše, co vidíme. Rozčílí nás i to, co běžně nevidíme. Svým zaměstnancům (partnerovi) vynadáme, obviníme je z kdečeho. Jsme napjatí až k prasknutí. Apoštol Jakub sice říká, že člověk svým hněvem nemůže prosadit spravedlnost, ale stejně se vztekáme, aniž bychom většinou viděli jiný výsledek než bitvu s druhými o to, kdo je v právu, a nakonec zůstanou rozbité vztahy s blízkými nebo na pracovišti. Ale právě v odpovědi apoštola Jakuba je odpověď na otázku Pavla Vimra z článku „Jít dál, anebo si postavit hlavu?“ v rubrice Bůh, Bible a byznys věnovaného nespravedlnostem, které ať již od svých partnerů nebo i zaměstnanců zakoušíme. A je úplně jedno, jestli máme na to, co se stalo objektivním pohledem nebo subjektivním i přesto, že tedy, jestli jsme nebo naopak nejsme v právu. Osobní právo je vždy subjektivní dojem vlastního oprávněného požadavku na druhého, a to i přesto, že se objektivně ve svém požadavku mýlíme. Je to prostě tak, že ačkoli často máme špatný obraz o situaci, příčinách problémů, stejně považujeme tento obraz za jediný možný a právě z něj vychází naše vnitřní emocionální stavy jako například hněv. Schopnost zvládat hněv je předpokladem pro zajištění spravedlnosti a často také úspěchu v prosazování čehokoli dobrého. Nejde o to se nehněvat, ale hněvat se „efektivně“. Což pro začátek znamená schopnost porozumět svému hněvu. Být schopen analyzovat příčiny. To se však dá jen stěží, pokud jsme jako býk v aréně před rudým praporem. Rudý prapor představuje příčinu, kterou je potřeba zničit a to i přesto, že skutečným protivníkem je toreador. V aréně to je nakonec většinou toreador, kdo vítězí, nikoli býk. Klíč k vítězství je pro býka identifikovat skutečného protivníka, což je velmi těžké pokud není schopen odfiltrovat červený prapor, který jej udržuje v zuřivosti…

Velmi často se totiž stává, že svůj hněv necháme vybuchnout vůči lidem, kterých se to vůbec netýká. Minulý článek, který jsem napsal, se týkal strachu. Strach vychází z pocitu ohrožení něčeho, čeho si v životě nebo aktuální situaci ceníme. Hněv je pak jedním z možných nástrojů boje o to, čeho si ceníme. Čím víc se týká pocit ohrožení naší existence, tím více máme tendence buď k úniku, nebo naopak k útoku, jehož nejběžnější formou je hněv (nalezení viníka+potrestání=řešení). Nejběžnějšími příklady existencionálního ohrožení mohou být: zakázka v ohrožení a s tím spojená osobní či firemní insolvence, výčitky blízkých nebo cokoli co ohrožuje naši důstojnost, finanční nedostatek, který ohrožuje firmu nebo rodinu, nepořádek, který vede k snižování výkonu. Dalo by se to zobecnit, že hněv nějak vždy souvisí s ohrožením životních jistot, smyslu toho co děláme, osobní důstojností, svobodou být kým chci být a životem jako formy bytí (prostě bojíme se umírání).

Dokladem toho je i Jákob, který byl v ohrožení. On i jeho stáda (firma) a celá pospolitost (rodina, přátelé, zaměstnanci) byli existencionálně závislí na vodě, které měli aktuálně nedostatek. Většinu z nás, když máme nějakou potřebu, tato potřeba vyprovokuje k akci. Jákob kopal studny, aby měl vody dostatek, my můžeme jít do konkurzů o zakázky, rozjet nový byznys, zavádět systémy kvality, abychom dosáhli na lepší zakázky, atp. Ve chvíli, kdy tyto aktivity nevedou k prosazení na trhu, začne se nás zmocňovat úzkost, pak panika, nakonec nás ovládne strach (vždy se jedná o míru nažívání vnitřních emocí, kdy úzkost nás ochromuje s nejmenší mírou a naopak strach již maximálně) a ten je dobrým základem pro hněv. Jak jsme si však řekli, hněvem spravedlnost neprosadíme. Jak takový hněv v praxi vypadá? Křik na zodpovědné pracovníky, pomlouvání jiných firem, obviňování, vyhrožování, ale i fyzické napadání nemusí být výjimkou. A pak je tady také fenomén tzv. preventivního hněvu. Vytváříme ovzduší, kdy se každý bojí projevit. Sice se aktuálně nehněváme, ale různými signály dáváme najevo, ať se nás druzí bojí. Hněv se stává prostředkem prosazení fiktivní moci a to ze strachu z bez-moci. Paradoxem je, že si ten kdo tak jedná často myslí, že je vše v pořádku a všichni jsou vzájemně v dobrém vztahu. Kolik je takových pracovních kolektivů, kde jsme jen proto, že prozatím nemáme jinou existencionální volbu nebo jsme tak „zastrašeni“, že už nejsme schopni svoji důstojnost „prodat“. Stejně kolik je manželství, kde jeden z partnerů má v podstatě jen dvě volby: utéct-podřídit se.
Například v jedné nejmenované společnosti, vyrábějící autosedačky pro auta, mají problémy s dodržením kvality všech dílů. Za to je zodpovědný manažer kvality, který má svého nadřízeného. Ten neumí v těchto vypjatých situacích zvládat svůj hněv a po manažeru kvality hází ve vzteku různé předměty. Výsledkem není, že manažer kvality hledá způsoby jak zlepšit kvalitu výroby, ale spíše, jak se vyhnout svému šéfovi. Jisté je, že výsledkem nebude zisk firmy, ale naopak pravděpodobně další problémy s kvalitou. Nakonec se manažer kvality rozhodne výrobu opustit a šéf výroby bude nucen zaučovat nového člověka. Jistě, problém může být skutečně v malé motivaci manažera výroby, jeho nekompetentnost, popřípadě lenost nebo osobní problémy. Jeho nadřízený ale nezíská zlepšení kvality výrobního procesu tím, že není schopen ovládat svůj hněv. Je docela možné, že i jemu jde někdo po krku a právě tento existenciální strach v něm vyvolává paniku a nejistotu, kterou přenáší dál ve formě hněvu na podřízené, kteří přímo ohrožují jeho „místo“ ve firmě. Nicméně, jak řekl apoštol Jakub: „hněvem spravedlnost Boží neprosadíš.“

Pravdou ale také zůstávají slova apoštola Pavla: „Hněvejte se, ale nehřešte.“ S hněvem je ta potíž, že pokud jej pouze potlačíme, můžeme si být jisti, že na nás přijde v jiné formě a to často hlubší a více zatěžující osobní i pracovní vztahy. Z hněvu se stane hořkost a z hořkosti nenávist, kdy aktivně, často bez příčiny, hledáme způsoby, jak bližní odstranit z cesty svým životem. Hněvejte se a nehřešte. Jak vypadá hněv, který plodí hřích? Existuje spravedlivý hněv? Hněv je krátkodobá, explozivní a intenzivní emoce a jako taková nikdy nemůže dlouho zůstat ve stejné intenzitě, protože tělo jednoduše není schopno silné emoce (a to ani ty pozitivní) dlouho snášet. Vedle katarzních účinků emocí hněvu mají také tyto emoce své úskalí vzhledem ke kardiovaskulárnímu a nervovému systému (stres a hněv jsou u manažerů častou příčinou srdeční zástavy či mozkové mrtvice). Hněv, jako emocionální stav, má svůj jasný vrchol. Známe rčení: „Počkej, až vychladneš, pak teprve jednej“. Skutečně hněv vnáší především do rozhodování a mezilidských vztahů prvek iracionality právě díky silnému emocionálnímu stavu, který jaksi zabraňuje schopnost racionálního posouzení příčin a reálného stavu ohrožení. V hněvu se většinou nepídíme po příčinách, ale již je máme definované. A jak už jsem napsal, velmi často se stává, že jej obrátíme ne proti „viníkům“, ale proti těm, kteří jsou nejbližší, manželkám, dětem, těm, kteří jsou právě na blízku, spolupracovníkům. V této fázi je hněv jako emoce spjatý s frustrací, buď jsme něčeho nedosáhli, nebo něco ztratili a nevíme jak se s tím srovnat. Tato fáze hněvu je také většinou obrácena v sebelítost k sobě samému. Často sami sobě říkáme: „Jak se mi to mohlo stát“, „proč mi to dělají“, kdybych měl jinou ženu…, atp. Většinou nejsme schopni vnímat situaci objektivně (máme rudo před očima). Hněv se tak stává výkřikem naší frustrace a voláním po odplatě. Pokud se snažíme tuto fázi hněvu udržovat, často právě tím, že si opakujeme, jak nám bylo ublíženo, pak se dříve nebo později přerodí do jiného typu emoce. Tu již nevnímáme tak intenzivně. Ale pokud se nám skutečně nepodařilo najít pravou příčinu, a s ní tedy řešení, intenzita prožívání se snižuje a zůstává jen jakási „hořkost“. Naopak, pokud najdeme skutečné příčiny ohrožení, pak můžeme hledat i způsoby řešení. Netvrdím, že vždy existují v rovině našich možností, u některých opravdu nezbývá než důvěřovat Bohu, že je spravedlivý a každému odplatí podle jeho skutků nebo nechat věci „zemřít“. Jinak bychom jen těžko mohli odpouštět a milovat i ty, kdo nás nenávidí, těm, kdo nám ublížili, nedali to, co nám patří, žehnat jim… Ale je také pravda, že mnoho řešení je v rovině našich možností, ale nevidíme je proto, že svůj hněv obracíme proti těm (tomu), co není příčinou ohrožení nějaké kvality našeho života (osobního či pracovního). A ne vždy to musí být příjemné pro ty, kterých se to týká.

Jsou tedy v zásadě tři způsoby, jak se vyrovnáváme s první fází hněvu, z nichž první dvě vedou často ke krátkodobému řešení a úspěchu. Třetí reakce je nejzralejší způsob reakce na ohrožení, problémy, které vznikly ať již ve firmě nebo osobním životě:

  • 1. Hněv potlačíme: například tím, že z dosahu odstraníme vše, co by nám příčinu hněvu připomínalo nebo utíkáme do bezproblémového prostředí (tím může být i virtuální realita zprostředkovaná alkoholem, internetem, drogami, atp.), před problémy strkáme hlavu do písku a osvojujeme si schopnost sebeklamu, problémy zametáme pod koberec nebo děláme taková opatření, která mají jen zakrýt pocit ohrožení. Přísloví 19:19 Veliký hněv ukazuj, (volá po řešení), protože odpouštíš, potom více trestat budeš.
  • 2. Reagujeme na hněv jako emoci bezprostředně – útokem: Svou frustraci vylijeme na ty, kdo jsou právě nablízku, trestáme okolí bez ohledu, zda najdeme pravého viníka – pravou příčinu, odplatíme zlem za „zlé“, vytváříme zbytečné a restriktivní opatření… Přísloví 12:16 Hlupákův hněv se projeví ihned, rozvážný člověk snese urážky.
  • 3. Počkáme, až jsme schopni analyzovat co se děje, proč se cítím, jak se cítím: Jednáme věcně s příčinami problému až poté, kdy jsme si jisti, že existuje skutečný problém i skutečné příčiny, jsme schopni spolupracovat v týmu na hledání příčin i opatření, jsme schopni dělat i nepříjemná rozhodnutí bez urážek, podlosti, křiku. Jsme schopni uznat chybu, případně vyhledat pomoc druhých, kam nedosáhnou naše vlastní možnosti. Jakub 1:19 Pamatujte si, moji milovaní bratří: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu;

Petr Král

podakovanie

pekne a pravdivo napisany clanok, dakujem!
budte pozehnani aj dalej...

   

Informace o autorovi

Obrázek uživatele Petr Král

Jméno
Bc. Petr Král

Profil

Petr je ženatý, má dvě dospělé děti. V roce 1994 byl spoluzakladatelem Teen Challenge v ČR. Od roku 1997 je vedoucím zařízení TC pro muže (www.bullet-in.cz). Absolvoval množství tréninků v oblasti poradenství, managementu, biblické pastorace, práce se závislými. Na UK ETF dokončil bakalářské studia v oboru pastorace a sociální práce. Je starším sboru Apoštolské církve, koordinátorem skupin Bodu obratu pro ČR. Byl externím učitelem pastorace na biblické škole v Kolíně, v současnosti vede semináře na UK ETF v oblasti poradenství.

Poslední komentáře