Emoce! Jak se v nich zorientovat?

Lidské emoce nádherným způsobem popisuje biblická kniha Žalmů. Tyto chvalozpěvy vyjadřují hluboké prožitky v srdci člověka vůči Bohu. Ukazují důvěru, obdiv, lásku, pochvalu, touhu, znepokojení, bolest, strach, úzkost, pohoršení, hněv, volání o pomoc. Mnohé tyto modlitby ukazují míru intimity vztahu mezi člověkem a Hospodinem.

Když čteme tuto poetickou knihu a klademe si otázku: „Co s pocity?“, vyzískáme jednoduchou odpověď: „Emoce musí ven, musíme je pravdivě a cele prožít, s někým je sdílet a vydat je ze sebe – jinak nám onemocní duše!“ Jaký mají vlastně emoce smysl? Jsou tu pro nás a naše individuální prožívání, aby nám umožnily žít život v jeho plnosti. Pozor ale! My tu nejsme pro ně! Pocity nikdy nemají rozhodovat, rozhodnutí musíme činit my! Staré rčení upozorňuje na to, že ten, kdo sám sebe nezvládá, je jako zborcená hradba a bezbranné město. To krásně vystihuje účel našeho prožívání. Nejde o to emoce potlačovat nebo se manipulovat a obelhávat, že to co prožívám, ve skutečnosti neprožívám. Zrádné je trpět pocity viny za své prožitky, anebo se díky pocitům vlastní oběti pyšnit svým utrpením. Nebezpečné je určovat spravedlnost a formulovat své nároky na základě toho, jak se cítím. Žijeme v době, která má své hodnoty postaveny na člověku a pokud lidská mysl nevzhlíží k vyšší moci i jako k morální normě, má své mantinely lidské mravnosti značně omezeny a tím omezením bývají právě pocity. Bible mnohokrát popisuje širokou škálu emočního prožívání (hněv, zuřivost, strach, vášeň…) a varuje před myšlenkovými pochody na základě prožívání (...lidský hněv Boží spravedlnost nezpůsobí…). Povzbuzuje k plnosti života (...Ježíš přišel, abychom měli hojnost života…) i hodně prožitků, ale pouze k našemu vnitřnímu bohatství, k budování našeho charakteru a našich vlastností, ze kterých se tvoří naše postoje.

Mnozí lékaři se dnes před určením diagnózy potenciální nemoci během sepisování všech příznaků ptají na naše pocity – známé: „Tak jak se cítíte…?“ Vědí, že na fyziologické bolesti se velkou mírou podílí naše psychika. Mluví se o tzv. negativním emočním vyladění, kterému se přičítá zhoršení stavu pacienta, protože zkrátka emoce ovlivňují tělo a jeho biologii. Patří sem pocity, jako je například dlouhodobý hněv, zuřivost, nenávist, zlost, sebeobviňování, závist, sklíčenost, osamělost, zoufalost, strach, úzkost, nervozita, obavy, pochybnosti, panika, pocity hanby, ostudy, viny, zklamání, zášť, lítost či sebelítost. Také je známo, že tzv. pozitivní prožívání zlepšuje a zvyšuje pravděpodobnost uzdravení i fyzické nemoci – do této pomyslné kategorie řadíme emoce jako je radost, laskavost, přívětivost, důvěra, vřelost, okouzlení, oddanost, touha, veselí či štěstí.

Nabízí se otázka: „Jak se zorientovat ve vlastních pocitech?“ Nabízím odpověď: „Pokud chceme porozumět svým emocím, musíme znát své potřeby!“

Pocity méněcennosti, nejistoty, nedůvěry, žárlivosti jsou totiž projevy našich nenaplněných potřeb. Každá nenaplněná potřeba upoutává naši pozornost a my uděláme vždy maximum pro to, abychom nebyli emočně ohroženi, a tak se v určitých situacích spouští naše obranné mechanismy, které nám momentálně umožní vzniklou zátěžovou situaci emočně, někdy i fyzicky ustát, ovšem poté musí nastat čas pro prožití té dané situace a právě v tento čas je důležité se učit vlastnímu sebepoznání formou sebereflexe a k tomu je nutné rozumět svým potřebám, instinktům a pudům. Bez tohoto poznání „nerosteme“ a neproměňujeme se obnovou své mysli. Potřeby totiž (často nevědomě) motivují naše chování a to ovlivňuje naše prožívání. Chování lze nějak měřit, sledovat, hodnotit, ale prožívání je jedinečné, je pouze naše a jen Pán Bůh je toho svědkem – Jeho nelze „obalamutit“ (...nemylte se, Bůh jednou bude soudit to dobré i to zlé, Jemu nezůstane nic skryto…).

Mám zde laicky uchopitelnou pomoc pro uvědomění si svých potřeb. Máme potřeby sebezáchovy (fyziologické – jíst, pít, spát…, bezpečí, péče, místa, podpory, tvořivosti…). Již v této „kategorii“ máme zoufalou neznámost – během práce např. zapomínáme jíst nebo pít nebo spát. Také máme potřeby vztahové (intimita, sex, pochopení, soucítění, přijetí, souznění…). I zde na své potřeby nehledíme – zneužíváme sexualitu – její čistotu, nenaplánujeme si čas na přátele, bojíme se blízkosti a důvěry ve vztahu. Dalšími potřebami jsou potřeby sociální (seberealizace, uznání, sounáležitost, spolupráce, hodnoty, smyslu…). V této oblasti podléháme úzkostem, strachu a méněcennosti asi nejčastěji. A také máme potřeby duchovní (poznání, víra, naděje, přesah, odpuštění…). Odpuštění je nejhlubší potřebou každé lidské bytosti. Sžíravé pocity viny v našem svědomí v nás volají po trestu – to živí strach jako motiv k jednání. A jen Ježíš nabízí odpuštění a lásku. Milovat a být milován je podstatou lidství, a pokud není tento „základ“ uspokojen, člověk trpí a jeho zoufalství je velmi bolestné. Ovšem pokud máme tuto duchovní potřebu naplněnou – všechny ostatní „kategorie“ potřeb jsou snadno uspokojitelné.

Je tedy nanejvýš vhodné učit se umění žití a prožívání. Kdykoli se dostaneme do emočně ohrožené situace a negativní emoce nabírají obrátky, zhluboka se nadechněme, vydechněme a položme si otázku: „CO POTŘEBUJU?“ Je to velmi účinné! Až odezní první nával pocitů, dávejme si tuto otázku znova a znova a hledejme odpovědi!

Dobré pro zdravou a plodnou odpověď je znát rozdíl mezi skutečnou potřebou a chtíčem (Satan je opravdu jako lev řvoucí a hledá, koho by polapil) – obelhává nás a zkresluje vše i oblast našich instinktů a pudů, se kterou souvisí naše potřeby.

Potřeby jsou legitimní. Chtíče jsou modly. Rozdíl je jednoduchý. Pokud chceme cokoli více než Krista, je to chtíč. Když jsme ochotni, svolni v naplňování i legitimních potřeb hřešit – přeroste potřeba v mrzký chtíč. Potřeby poznáváme podle touhy a přání, ale pokud není v našem rozhodnutí směrování a úsilí žít svůj život ke slávě Ježíše, stanou se z našich i dobrých přání jen chtíče a chtíč není možné uspokojit, ten chce stále víc a víc. Vždyť je psáno: „ Nemilujte svět ani ty věci, které jsou ve světě. Jestliže někdo miluje svět, láska k Otci v něm není. Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a pýcha života – to není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí, i jeho žádost, ale ten kdo činí Boží vůli, trvá na věky.“ (1. Jan 2, 15 – 17)

Jednoduše řečeno – to, nač myslíme, to, po čem toužíme – co si přejeme, to, co je pro nás skutečně důležité, to, co máme ve svém srdci a svých myšlenkách – tak tomu sloužíme, to uctíváme!

Dovolte mi tento článek shrnout. Pocity do našich životů patří. Nejsou ale určeny jako naše rozhodovací síla. Rozhodovat se musíme na základě našich hodnot a víry. Pokud jsme v nějaké emoční situaci – musíme si upřímně své prožitky přiznat, ale nikdy nedovolme, aby nás vláčely sem a tam. Raději se „zastavme“, zhluboka se nadechněme, zapřeme se plnou silou do našich nohou (na nich totiž stojíme) a položme si otázku o své „potřebě“. Po malé chvilce už budeme schopni se koncentrovat a skutečnou pomoc hledat u našeho Hospodina (ŽALM 139).

S úctou Brigita Vimrová

   

Informace o autorovi

Obrázek uživatele Brigita Vimrová

Jméno
Brigita Vimrová

Profil

Je vdaná, má tři děti. Vlastníkem firmy VICTORY - Brigita Vimrová. Dobrovolným pracovníkem a členem  AC Chomutov, kde je organizátorkou pravidelných měsíčních setkání pro ženy (Zadáno pro dámy, jINá žena), vede biblickou skupinku pro ženy a podpůrnou skupinu pro lidi v problémech (Bod obratu). Je členkou občanského sdružení Solid Ground, pod kterým slouží v mateřském centru  (Klub u broučka). Přednáší na různých křesťanských setkání a je občasnou kazatelkou na bohoslužbách.

Poslední komentáře