Jeden pohled na úspěšný život

Úspěch je, když člověk stihne za svůj život poznat, KDO je. Když o sobě nesmýšlí ani moc vysoko, ani moc nízko než opravdu v Božích očích JE. Vyžaduje to osvojit si hodně pravé pokory a na druhou stranu přijmout hodně pravé milosti. Většina křesťanů musí neustále rozhoupávat tuto pomyslnou houpačku, aby neuvízla v jedné z jejích krajních poloh – otroctví zákona nebo bohorovná všemohoucnost (stačí se přeci modlit a stane se podle mé vůle). Nezůstat nadlouho v těchto krajnostech, kam člověka spontánně táhne jeho přirozenost, je podle mne jeden z nejzákladnějších životních úspěchů. Poznali jste už tedy, kdo v pravdě jste?

Zbavit se pýchy znamená umět ztrácet
Člověk, jeho integrita, jeho „já“ neexistuje jen tělesně. Patří k němu naše duchovní „já“, naše sebepojetí, role, funkce, naše sebeúcta. Všichni si během života utváříme určitou představu o sobě samém. Děje se tak jednak na základě reakcí druhých a posuzování ostatními, jednak na základě vlastního sebevnímání a vlastních úsudků. Tento sebeobraz má jednu podstatnou vlastnost. Aby člověk přežil, musí v něm převážit pozitivní stránky. A to je nutné dokonce tak moc, že jako první vždy sáhneme po podvodu a různě dlouho si usilovně držíme svůj bezpečný vysněný sebeklam o sobě samých. Jenže na cestě životem jsme často konfrontováni i s popíranými stránkami našich charakterů. Co se děje pak?
Náš sebeobraz je ohrožen ve spoustě životních situací. Při ztrátě zaměstnání poznávám, že nejsem nenahraditelný. Když nevyhraju soutěž, čelím pravdě, že nejsem nejlepší. Při ztrátě partnera mne drtí poznání, že nemám žádnou moc nad druhým člověkem. Neúspěšná obchodní schůzka znamená neblahé: nejsem vždy ve formě. Je to spousta ztrát, které je nutno odepsat ze svého zářného sebeobrazu. Je však nezbytné udělat to opravdu poctivě. Tyto ztráty nelze jen tak bezbolestně vyškrtnout z tabulky bez jediné slzy. Každá ztráta od nás vyžaduje velký duševní výkon – odpuštění si, smíření, přijetí se. I tak vypadá úspěšný život – dostatečně proplakaný nad pravdou o nás samých.
Projít poctivě ztrátou je úzká brána. Dlouho zarputile volíme bránu širokou, která se jeví zprvu výhodněji. Omlouváme se (to se stane i těm nejlepším), obhajujeme se (velmi tvořivě nacházíme jiné důvody, proč se stalo, co se stalo). A především usilujeme na všechno co nejrychleji zapomenout. Touha zapomenout na pravdu je modlou dnešní doby. Svět nám nabízí hojnost prostředků k zapomnění: práce, sport, zábava, drogy, nákupy, sex a nejlépe zase zpět k práci! Proč čelit takovým nepříjemným skutečnostem jako: nebudou mi vždy tleskat (ani v církvi, ani v práci), nemám moc nad ostatními, nebudou mě mít všichni vždy rádi, nebudu vždy ten svatý a příkladný...? Vždyť to přináší jen samé „neužitečné“ pocity – smutek, bolest, obavy.
A zde velmi nesouhlasím. Kde se vzalo to podivné přesvědčení, že úspěšný den, víkend, rok i život je naplněn jen pohodou, smíchem a extází? Přeci už při minimální úvaze je tak zřejmé, že usměvavá „pohodička“ nemá se skutečným životem v hojnosti mnoho společného! Smutek, obavy a bolest k němu patří a je nanejvýš užitečné umět je žít (nehroutit se, když se dostaví). Úspěch bez bolesti, ztrát a nejistoty je jen dětské snění.

Milost pro naše „neprospěšné“ konání
Identita člověka, která je životaschopná, vychází z Písma a málokdo je jí dnes běžně vybaven, když vstupuje do dospělého života. Žít vlastní sebeobraz ve shodě s Božím míněním o nás je překvapivě vzácné! Při čtení veršů „Jsi Boží syn/dcera.“ jsme často nenápadně strženi pýchou do nepatřičných poloh všemohoucnosti a výlučnosti. Ještě běžněji je pro nás naopak nesnadné přijetí absolutní milosti a odpuštění. Žít verš: „`Všechno je mi dovoleno´ - ano, ale ne všechno prospívá.“ (1Kor 6,12) neumí běžně každý. Bojíme se „věcí, které neprospívají“. Nutkání dělat jen na stoprocent „prospěšné“ věci prozrazuje, že žijeme odsouzení, nikoliv milost a svobodu.
Moderní člověk uvěřil, že se v jeho životě nestane nic, pokud si to nezařídí sám. Dnešní manažer si vytrvale drží stereotypní sebeobraz: podle mého výkonu se mi stane! Jaké to překvapení Jóba, když se mu podle výkonu (dodržování zákona) nedělo a ani dnes všem „Jóbům“ neděje. Je to tajemný paradox. Usilovat se musí, ale i úsilí má své limity. Úspěšný člověk umí zacílit své úsilí a současně respektovat tajemství, že vše si nevyusiluje. To je také veliký životní výkon – pustit otěže a umět přijímat cestu necestu.
Pochybnosti a strach, že dělám věci špatně a že stále hřeším, se v nás velmi rychle ujímají. Jak tonoucí stébla hledáme něco pevnějšího než je milost, něco, co můžeme mít sami pod kontrolou. A znovuobjevujeme zákon (něco za něco – když hřích, tak trest). Ach, ta blažená jistota! Ta skrznaskrz lidská touha dělit vše na dobré a špatné. Zapomeneme, že každá jistota je zde na zemi falešná. Zapomeneme, že i cizoložníka Bůh miluje. A tak necizoložíme. Tedy myslíme si to, protože navenek to tak skutečně vypadá a do hlavy už nám přeci nikdo nevidí! A tak bezpečně míjíme pravdu o sobě.
Proti nejistotě obstojí jen VÍRA. Věřit musíš! To je jediný zákon, který zbývá. Musíš věřit v to, co o tobě říká bible:
Milostí Boží jsem to, co jsem. (1 K 15,10)
Jsem sůl země. (Mt 5, 13)
Jsem Boží dítě (J 1, 12)
Jsem Kristem vybraný a určený k tomu, abych nesl jeho ovoce. (J 15, 16)
Jsem smířen s Bohem a služebníkem smíření. (2 K 5, 18 – 19)
Jsem Boží chrám – jeho bydliště. (1 K 3, 16)
A to jsou, přátelé, slova, která v době milosti platí za každé situace. Bůh nám odpustil hříchy, kterých jsme se dopustili. To však není vše. Jeho láska k nám je tak málo pochopitelná a tak hodně skandální, že nám odpustil i ty hříchy budoucí! Člověku skutečně není možné být „dobrým“. Věřte mi, že své nejtěžší hříchy si ani neuvědomujeme. Proto Boží láska převyšuje jakékoli vaše snažení – pachtění za marností (Kaz).

Kdo je člověk?
Pokud je náš sebeobraz jakkoli jiný než Boží smýšlení o člověku, musíme také počítat s tím, že limituje naše vztahy. Svůj sebeobraz totiž vnášíme do všech našich vztahů. Vztah je vzájemné pouto dvou osob, ve vztahu se dávám. Co dáváš, když nevíš, kdo jsi? Pokud o sobě smýšlím nízce, dávám málo. Pokud o sobě smýšlím výše, dávám ještě méně – jen jakousi virtuální nepravdu o sobě, prostě NIC. Naše postoje míjící pravdu se silně projevují v našem vztahování k Bohu i k lidem. A to je podstata problému.
Především nám totiž Bůh dává identitu partnera – partnera ke vztahu. Ať už tě svět poznal jako vraha, jako zbabělce, jako zloděje, prostitutku, chamtivého podvodníka, lenocha, pyšnou svévolnici..., jsi stále partnerem/partnerkou k milostnému vztahu s Bohem. Jsi tak rozhodně stvořen! Buďte otevřeni pravdě o sobě, což není totéž jako „suďte se“. Rozkročit se v pravdě do obou jejích pólů, že totiž ANO - nejsem dobrý a v životě jsem zranil sebe i jiné, a zároveň i ANO - Bůh mne takového miluje, je nezbytný základ pro úspěšný život v plnosti podle Božího záměru.

Odpovědět
Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
   

Poslední komentáře