O darech a pomoci

Každý ať dává, jak se v srdci rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh miluje ochotného dárce. Bůh je schopen rozhojnit k vám veškerou milost, abyste vždycky a ve všem měli veškerý dostatek a mohli se štědře účastnit každého dobrého díla. Je přece psáno: "Rozdělil štědře, chudým dal, jeho spravedlnost navždy zůstává." Ten, který dává zrno k rozsévání i chléb k jídlu, opatří a rozmnoží vaši setbu a dá dozrát plodům vaší spravedlnosti. Budete obohaceni v každém ohledu k bezvýhradné štědrosti, která pak naším prostřednictvím působí vděčnost Bohu. Zprostředkování této oběti totiž nejenže naplňuje potřeby svatých, ale také rozhojňuje vděčnost mnoha lidí Bohu. (2. Kor. 9k., Bible 21)

 
Jsou důvody k pomoci a je mnoho motivací, proč chceme pomoci tomu, či onomu konkrétnímu člověku, či organizaci. Pomoc může mít množství podob, ale nakonec je to vždy naše investice, kterou jsme dali ve formě času, moudrosti, peněz nebo jiné hmotné pomoci. Tato investice nemá druhého svazovat, ale rozvazovat z potíží, které má. Tyto potíže samozřejmě nemusí být pouze problémy typu nedostatku, který ohrožuje nějakou kvalitu života natolik, že se jedinec či organizace dostali do existenčních potíží, ale často je to pomoc, která má jednak preventivně zabránit takovýmto propadům a jednak může být čistým vyjádřením participace neboli osobní angažovanosti vůči osobě nebo práci druhých. V zásadě z toho vyplývají tři situace, kdy můžeme pomoci svými zdroji:
 
  1. pomoc lidem či organizacím v nebo z existenčních potíží
  2. preventivní pomoc s ohledem na to, aby existenční potíže nevznikly
  3. jistá forma nepřímého vlastnictví
 
První situace. Jak jsem již napsal, pomoc by neměla svazovat, ale rozvazovat z potíží. Mnohokrát se mi stalo, že jsem se snažil darem pomoci nějaké osobě v době, kdy se ona sama nacházela v situaci náhlé životní nouze. V praxi prostě nepokryli náklady na momentální život. Nechci zde řešit etické dilema, zda pomoci člověku, který si za propad může sám. Vnímám ale, že Ježíš tyto osoby z jejich potíží také vysvobozoval. Když se vrátím k původní myšlence, při snaze pomoci těmto lidem jsem zaznamenal jeden problém. Oni mou pomoc nechtěli! Když jsem o tom pak přemýšlel, zjistil jsem, že to, co nechtějí, není moje pomoc, ale pocit závazku vůči mně, který z toho plyne. Při představě, že by mi museli, byť emocionálně „otročit“ – mít pocit, že mi to musí vrátit a nemají jak, z čeho, protože jsou přece existenčně v nouzi, zvolili si raději onu nouzi. Bohužel jsem také zjistil, k mé hanbě, že někde podvědomě moje pomoc má být vyřčením pokárání: „Kdybys žil tak jako já, nikdy by ses do těchto potíží nedostal.“ Je to samozřejmě fikce. Z Božího slova víme, že ne vždy existuje rovnice mezi příčinou a následkem. Naopak, Bible hovoří o nesení břemen jedni druhých a starost o lidi své rodiny. Koneckonců i začátek církve popsaný v knize Skutků apoštolských je toho dokladem. Přesto, pokud chci pomoci, musím vědět jak.
Kárání vede k ještě většímu pocitu malomyslnosti. Jak tedy dávat a nevyvolat pocit dluhu? Jak pomoci tak, aby dotyční věděli, že mají svoji hodnotu i přes potíže, ve kterých jsou? Nebo se mohu zeptat jinak, chci v druhém vyvolat pocit dluhu? Chci je pokárat? Pak otázka zní: „Z jakého důvodu?“ Je mnoho možných osobních důvodů: Chci si zvýšit pocit toho, jaký jsem dobrák - mohu řešit pocity viny - má něco, co bych chtěl – chci se podvědomě chránit pro případ, že bych se sám dostal do podobných potíží, atp. Spojovací motivací je, že je pomoc zaměřena na mě a ne na toho, komu má být určena. Druhá otázka je závažnější, řeší základ naší existence a to je víra v to, že jako člověk mám svou hodnotu, jsem milování hodný. Já osobně jsem se rozhodl, že v těchto případech budu postupovat tak, abych maximálně eliminoval možnost pocitu dluhu a ponížení, a to tím, že nedávám přímo. Chci, aby se moje pomoc dostala k druhému skrze prostředníka, jako anonymní. Ne vždy to samozřejmě jde, ale osvědčilo se mi to.
 
Druhá situace naznačuje, že každý člověk nebo organizace jsou ohroženi existencionálními problémy. Na jedné straně jim mohla pomoci ona „anonymní“ pomoc, kdy pravá ruka nevěděla, co dělá levá, ale stále je tady možnost, s větší či menší pravděpodobností, že se mohou za určitých okolností existenční problémy vrátit nebo u někoho nově nastat. Zde řešíme otázku: „Kdy a jak investovat své zdroje do prevence.“ Co je podstatné - naše motivace je již jiná. Zatímco v první situaci šlo o pomoc v nouzi, tady jde o jakési „zajišťující fondy.“ To znamená, že investuji své zdroje do budoucího zajištění. Například, jeden z mých přátel nám pomáhá tím způsobem, že u něj máme jakýsi kredit na nákup potravin pro případ více či méně krizové situace. Nepomáhá naší organizaci pravidelně, ale zásadně na úrovni stability v době poklesu naší vlastní schopnosti generovat dostatek prostředků na naše neziskové programy. Je to motivační pro obě strany. Pro lidi, kteří se dostali z krize, je emocionálně velmi těžké pomyslet na další možné krize a vědomí možnosti zajištění je velmi důležité. Osobně věřím, že je to stejné jako role rodiny - pomoci v zajištění svých členů a upřímně, asi by nikoho nenapadlo, že by takto nejednal v případě svých rodinných blízkých, i role církve, jako rodiny bratří a sester.
V této oblasti již nemusím a ani nechci být anonymní, ničemu to neslouží, spíše naopak. Za prvé tato pomoc již má svá kritéria a do určité míry zavazuje. Dává mi možnost hledat efektivní způsoby preventivních opatření spojených s ne pouze finanční či hmotnou pomocí a proto, abych se mohl rozhodnout, potřebuji informace, a ty není etické dolovat anonymně a pak s nimi veřejně pracovat. Pomoc má být zacílena. Za druhé osvobozuje ty, kterým je určena, od pocitu ponížení a strachu tím, že mohou vznikat smysluplné podmínky pro poskytnutí pomoci.
Jakou mohu mít motivaci, na osobní úrovni, pro investování svých zdrojů (peníze, čas, hmotný majetek) do zajištění konkrétní osoby či organizace před existencionálními potížemi? Bohužel často vidím ty, kteří se snaží pomoci jako ty, kteří se bojí udělat jakousi formu závazku. Chtějí zůstat v anonymitě ze strachu, aby nebyli zneužiti, ale právě pro onu anonymitu pocit zneužití mají, protože anonymita jim neposkytuje možnost vyjasnit si s druhou stranou podmínky pomoci věcně. Dají své zdroje s vírou, že pomohou k soběstačnosti a překlenutí krize, ale často se stává, že osoba nebo organizace zdroje využije „po svém,“ což vede k frustraci a pocitu: „Nač bych své draze vydolované zdroje tratil v černé díře?“ Nicméně, chyba není na straně přijímatele pomoci. Pokud chci uvažovat jinak, pak musí být definováno:
a)      za jakých situací mohou podporu očekávat,
b)      jaká bude,
c)      jakým způsobem si o ni mohou říct,
d)     jak bude podpora využita.
 
Nevím proč, ale mezi podnikateli tento druh slučování zdrojů do jakéhosi zajišťovacího fondu moc nevidím. Tím fondem samozřejmě míním pouze jasné definování konkrétního podnikatele, jaké možné zdroje chci uvolnit, pro jaké situace, pro koho, jak to dám najevo. Samozřejmě je to určitý prvek misionářského myšlení, ale proč jej v podnikání nemít?
 
Třetí situace: Motivace pro investování těchto zdrojů je jasná: Chci, aby mé zdroje do nějaké míry zajišťovaly rozvoj konkrétní osoby či organizace. Je to podobné investici do vzdělání vlastního dítěte. Je to samostatná osoba definovaná vlastní vůlí, tedy cíli, kroky a zdroji, ale pro její rozvoj jsou nutné ještě další vnější pravidelné zdroje. Do svého dítěte investujeme nemalé peníze s tím, že se nám vrátí v zralém, dospělém, úspěšném jedinci, který je s námi v blízkém přátelském vztahu a Bůh skrze něj učiní něco pro své Království. Tato motivace je založena již na pocitu osobního sepjetí, v tomto případě – rodinným poutem. Tato situace také generuje určité prvky spolupráce. Například: Vím, co moje dítě (přítel) chce, co dělá, jak uvažuje o světě, jaké chce udělat kroky v budoucnosti. Vše s ním mohu konzultovat a dokonce to ovlivňovat. Máme na to dohodu, která mě k tomu opravňuje.
            Vidíme, že investice našich zdrojů v tomto případě, je v motivacích zcela jiná. Neřeším zde existenční nouzi, negeneruji zdroje pro zajištění v případě existenčních potíží, ale investuji své zdroje do toho, co bych sám dělal, kdybych nedělal to, co právě dělám. Jinak řečeno, je to moje investice do sebe sama a sebe sama do druhých. Chci být součástí nějaké osoby nebo organizace, protože ji miluji, miluji to, co dělá, chci být při tom, chci nést její jméno, atd. Tak, jak jsem to popsal, mám pocit, že popisuji rodinu. Chci tedy být součástí určité rodiny, a proto investuji své zdroje. V zdravé rodině se komunikuje a každý má možnost se podle své autority podílet na důležitých rozhodnutích. (Autorita závisí na množství zdrojů, které můžeme jako hodnotu přinést). Moje investice pak často nesměřuje cíleně na pokrytí nějakého vázaného nákladu, ale je poskytnuta k možnosti využití s tím, že jsem zapojen do hledání důležitých prvků rozvoje osoby či organizace. Mojí rolí zde je uvolnit sebe s jasně definovanými zdroji pro druhou osobu či organizaci, kde je vztah nejlépe vyjádřen slovem „rodina.“ Ohrožením je právě nedostatečná míra komunikace a sebe-investic, tedy stejné rysy jaké ohrožují rodinu. Frustrace podnikatelů mohou být zapříčiněny malou mírou přijetí a zapojení do rozhodovacích procesů, či zklamáním na osobní úrovni vztahu. Abychom předešli takovýmto zklamáním, je potřebné jasně definovat míru pravomocí obou stran (o čem kdo, jak, za jakých okolností a z jakého důvodu rozhoduje), způsob spolupráce - zapojení (klíčové setkání, role a zodpovědnosti klíčových pracovníků), množství zdrojů uvolněných ve prospěch osoby či organizace, cíle a klíčové hodnoty (ty jsou základem pro můj vztah k osobě či organizaci), krizový scénář.
            Nakonec bych rád shrnul tyto informace do postupných kroků. Za prvé: vyjasni si, do které situace investuješ své zdroje. Za druhé: pokud nejsi spokojený, zjisti, jestli nezaměňuješ základní motivační principy pomoci mezi jednotlivými situacemi (např. jsi v anonymitě pro situaci č.2, nebo dáváš své zdroje pravidelně, ale z nějakého důvodu se necítíš součástí tohoto díla – č.3, nebo chceš svázat pravidly člověka v případě č.1). Za třetí: pokud přijdeš na to, že jsi situace zaměňoval, udělej si v tom pořádek. Za čtvrté: Ačkoli jsem se snažil být maximálně praktický, stejně si uvědomuji, že dárcovství je do určité míry dar. Buď mám v srdci ochotu k pomoci či nikoli. Pokud ne, pak všechna tato opatření vzhledem k jednotlivým situacím stejně nepovedou ke skutečné pomoci. Ochota pomoci vyjadřuje vztah nejen k tomu, komu má být pomoženo, ale především k Bohu, jako mému dárci. Nechci smést všechno, co jsem napsal ze stolu, jen si uvědomuji, že bez ochotného, milujícího a vděčného srdce není možné investovat sebe a nebýt nakonec sám zklamán. Moje motivace by mohla znít takto: „Bože chci[1] investovat tolik a tolik[2] svých zdrojů do tvého[3] díla, protože tě miluji[4] a miluji také bližní kolem sebe, nechci v tom být neefektivní, ale ani nechci jednat ze strachu, či pocitu viny, chci, aby tvé dílo rostlo, aby lidé kolem mě mohli zakoušet pokoj, lásku, radost, vděčnost, sounáležitost a měli dostatek. Ukaž mi, jak být efektivní[5], co se svými zdroji mohu udělat[6], jo a nechci slávu pro sebe, vím, že u tebe mám odměnu[7]:-).


[1] (osobní vůle - rozhodnutí)
[2] (zdroje)
[3] (vyjasnění pozice a vlastnictví)
[4] (motivace)
[5] (hodnocení dosažených cílů)
[6] (konkrétní kroky)
[7] (sekundární motivace)

 

Odpovědět
Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
   

Poslední komentáře