Sytý hladovému nevěří

Jedno přísloví říká, že sytý hladovému nevěří. Dnešní církev v tomto ohledu není výjimkou. Minimálně část církve má vždy tendenci hledat za každou „nemocí“ chybu nemocného, za každou chudobou problém chudého. Je to v naší povaze hledat viníky, protože nám to může dát pocit – my za něj neneseme zodpovědnost. Začalo to učedníky Krista, když se ptali Ježíše, co je příčinou nemoci jistého člověka – jeho hřích, či hřích jeho blízkých. V podtextu je jednoduchá premisa – že za to, co se nám děje, jsme vždy odpovědni. Ale je to vždy pravda? Pokud ano, k jaké intervenci a postoji to povede tu část církve či obecné populace, která tomu věří? Víra je ale schopnost vidět věci, které vidět nejsou, a předpokládá, že je někde praktická naděje na pomoc či změnu.

Nicméně dokážeme si představit, že to může být i jinak? Že nemocný, chudý či člověk v jiné tíživé situaci nemá žádný vliv na to, co se mu stalo a jedinou jeho zodpovědností je, aby v tísni žil tak, aby se za to nemusel před nikým stydět? Popřípadě mohl by mít vliv na vlastní změnu, ale musel by mu ji někdo pomoci zprostředkovat.

Křesťanství není karmickým náboženstvím, neříká, že každý se musí vypořádat sám s důsledky svých minulých či současných životů – skutků. Podstatou zbožnosti je starost o sirotky a vdovy. Vzájemná sounáležitost, dobrota a láska. Není to lhostejnost či strach z toho, že mě někdo zneužije či ovládne. Již jsme přece ovládnuti Kristem, který v nás činí chtění i činění pokud s ním jsme ve vztahu.

Vrátím se k příběhu o nemocném slepci-žebrákovi. Co udělal Ježíš onomu nemocnému? Uzdravil jej. Změnil jeho tíživou situaci. Což je podobné krizové intervenci. Nesnažil se jej přesvědčit, že potřebuje změnit nějaký postoj. Nejprve mu pomohl vypořádat se s nemocí, která měla vliv na to, že byl žebrákem – tedy chudým. Příčinou jeho chudoby není lenost – vždyť žebral, a i to je práce, ale to, že je „nemocný“, což v přeneseném slova smyslu může znamenat i nedostatek vzdělání, dovedností, odvahy, zázemí, atd., prostě nemá vlastní moc k změně své situace.

Jistě, byli i jiní „nemocní“, kterým Ježíš řekl: „Jdi a už nehřeš.“ Tedy pomohl jsem ti, tak už nebuď líný, protože příště to bude horší. Nicméně stejně je uzdravil. Protože ne-moc má vždy vliv na další oblasti života, bez ohledu na to, co bylo její příčinou.

Myslím si, že náš postoj k chudým či nemocným nemůže jednoduše vycházet pouze z pozice sytého. Jistě, nemoc i chudoba nás změní. Žijeme v době opatrovnického státu, a to proměnilo nejen myšlení chudých, ale také myšlení bohatých. Chudí ztratili naději na změnu a možnost povstat ze začarovaného kruhu neustálých propadů a strachu o svou existenci, začali se spoléhat výhradně na pomoc zvenčí, protože se roztrhala soudržnost rodiny a i církev, jako vztahová rodina, si zvykla na silnou podporu státu a bohatí ztratili pocit zodpovědnosti za ty, kteří z různých důvodů nedosáhnou na stejné možnosti jako oni. Je zvláštní, jak se my bohatí často snažíme úzkostlivě obhájit své právo na bohatství. Stejně jako chudí hledají obhajobu pro svou „nataženou ruku.“

Jak se svým bohatstvím zacházel Ježíš? Známe pasáž z písma: „Ačkoli byl roven Bohu, nelpěl na tom, vyprázdnil se a rozhodl se sloužit …“ Rovnost Bohu naznačuje mimo jiné i na bohatství, které mohl užívat a tato část písma mi ukazuje na zásadní paradox - je jedno, zdali jsme bohatí či chudí, otázka zní jinak: Víme, jak se svým bohatstvím naložit? Víme, jak ve své chudobě žít zbožně? Máme „víru“ věřit chudému jeho chudobu? Máme víru věřit bohatému, že si své bohatství nenakradl? Umíme ve své chudobě být vděčni Bohu s důvěrou v Něho? Jsme schopni říct: „Umím žít v bohatství i chudobě?“ Pokud ano, je pravděpodobně naším cílem něco jiného než jistota v bohatství, či zachování statutu oběti.

Zkusil jsem přemýšlet o tom, co mohou vyvolat oba extrémy ve své negativní poloze:
Chudoba – pocit ztráty důstojnosti, strach o přežití, zúžení manévrovacího pole a s tím schopnosti vidět dál než k nejbližší metě a možným řešením, zúžení života na vegetativní potřeby, pasivita a rezignace, deprese, pocit viny, strachu a hněvu, strach ze zneužití, samotu, malou míru podnětů, hlad, žízeň, zima, …
Bohatství – pocit, že vše je možné, možnost se kdykoli rozhodovat bez pocitu existenčního ohrožení, pocit výlučnosti a elitářství, oddělení se od reality vnějšího světa, bezcitnost, prázdnota, marnost, nadbytek dobra, vzdělání, cestování, dostatek lidí kolem, vliv nad svým životem, často také strach ze zneužití, kastování společnosti …
Jistě by se zde daly nalézt další důsledky (je jich jistě také dost pozitivních, ale ty dnes nechci zmiňovat). Zde zmiňuji ty negativní především proto, že bohatství i chudoba může zásadně ovlivnit náš život a je dobré přemýšlet jak.

Bohatství i chudoba mají nejen své extrémní polohy, ale závisí často na úhlu pohledu konkrétního jedince. A ten je myslím tím nejpodstatnějším hlediskem. Například, pokud se bude bohatý koukat na své bohatství jako na pouhý výsledek své píle, může považovat každého chudého za výsledek jeho lenosti. Opačně, pokud chudý podlehne klamu, že bohatství je důsledek náhody, krádeže, dědictví, může pasivně čekat s pocitem oběti na zázrak. A dokonce je v písmu místo, kde pisatel říká: „Ačkoli chudí, mnohé zbohacujeme.“ Na tomto můžeme vidět, že i míra chudoby je relativní a jak moc záleží na úhlu pohledu, respektive skrze čí „dalekohled“ se díváme.

Pokud přemýšlím o úhlu pohledu nás bohatých, pak vidím jeden zásadní. „Jsem zodpovědný za to, zdali své bohatství využiji zbožně“ a s tím souvisí to, že musím mít nějakou vědomou strategii, jak řešit chudobu žebráka u „mého prahu.“ Přestaňme se zabývat apologetikou toho, že je v pořádku být bohatý. Spíše je nutné přemýšlet, jak své bohatství nasměrovat k budování Jeho království – tak, aby radost, pokoj, spravedlnost, lásku, dobro mohli prožívat ti, kteří jsou v našem dosahu, případně jít s poselstvím evangelia dál. Upřímně, rád bych mezi námi „bohatými“ křesťany uvítal spíše takovouto debatu vedoucí k nějaké praktické společné strategii pomoci lidem bez moci.

Odpovědět
Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
   

Poslední komentáře