Jak rozlišit chtíč od oprávněné potřeby?

Jednotná definice lidských potřeb asi neexistuje, ale obecně se vnímají potřeby jako specifické motivační síly v chování a úzce souvisí s lidským prožíváním a s instinkty. Pokud potřeby nejsou v dostatečné míře uspokojeny, je člověk více emočně ohrožený a náchylnější k depresivnímu vnímání svého života. Pocity méněcennosti, nedůvěry, nejistoty, žárlivosti bývají projevy nenaplněných potřeb. Zvládání emočních reakcí souvisí s uvědomováním si vlastních potřeb. V každé zátěžové situaci je vhodné položit si otázku: „Co potřebuji?“ Pro příklad: Když třeba prožívám pocity méněcennosti, mám asi nenaplněnou potřebu uznání a trápí mě vina – konkrétně stud, hanba. Potřeba uznání je potřebou sociální i vztahovou, ale zároveň být závislý na hodnocení druhých lidí je chtíčem – vynucuji si potvrzení své vlastní hodnoty manipulací. Víra v Boží uznání a naše pokora k přijetí uspokojení této potřeby v duchovní rovině nás osvobodí a uvolní do nové roviny našeho života.

Chtíč se často vysvětluje jako něco – cokoliv, co chci více než Boha (1. Jan 2, 15 – 17: „Nemilujte svět ani ty věci, které jsou ve světě. Jestliže někdo miluje svět, láska k Otci v něm není. Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a pýcha života – to není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí, i jeho žádost, ale ten kdo činí Boží vůli, trvá na věky.“) Chtíč je také neukojitelný, nelze ho naplnit – zatímco potřebu ano. Chtíč v momentě, kdy získá, co chce, způsobí krátkodobé, ale velmi silné, endorfinové zaplavení, které je také závislostní a po krátké době chce víc a víc. I on upoutává naši pozornost, ale ta se více projevuje v našem chování a v našich postojích negativním způsobem.

Rozdíl mezi potřebou a chtíčem je možné rozlišit téměř okamžitě. Pokud nemáme naplněnou některou z našich potřeb, prožijeme negativní emoci, ale po jejím odeznění jsme schopni o dané situaci přemýšlet a hodnotit ji z různých hledisek. Můžeme svobodně, zpětně nahlédnout na to, co se stalo, co jsme cítili a zjistit, proč jsme tímto způsobem reagovali. Když neuspokojíme chtíč, projeví se také v pocitech, ale ty jen potvrdí náš nárok a projeví se následně v běžném chování, neboť naše myšlení je pod vlivem této závislosti, spoutanosti.

Příkladem může být třeba žárlivost. Pokud mě rozruší nezvyklé jednání mého partnera (třeba na internetu) – pravděpodobně pocítím směs emocí a myšlenek. Především hněv a jeho projevy jako je vztek, nenávist, pomstychtivost nebo pohrdání, také prožiji strach a s ním spojené pocity jako je úzkost, obava, vnitřní napětí nebo závist a jí podobné – zlobu, dychtivost, nepřejícnost či vinu a její věrnou lítost, sebelítost, výčitky, obviňování a stud. Podstatou žárlivosti je obava z konce nebo z poničení našeho vztahu, který považujeme v našem životě za důležitý, blízký, jedinečný. Je skutečně reálné přijít například o naše manželství – ta výstraha tu je. Z naší manželské „smlouvy“ vyplývá, že si zachováme věrnost – když vznikne podezření z nevěry, jsou tudíž výše jmenované pocity přirozené (i Bůh je žárlivě milující), ovšem po odeznění emocí nastupují na scénu naše myšlenky a následné chování – konkrétní činy. Jestli jsme skutečně milujícími partnery, zaměříme myšlení na potřeby toho, co potřebujeme změnit, vykomunikovat, kde potřebujeme pomoci, kdo nám poradí a jak budeme daný problém řešit – protože je to potřebné vzhledem k okolnostem (rodina, děti…). Jsme-li ovšem patologicky žárliví, pak nás emoce ovládnou a my chceme trestat (ublížil mi, tak to tedy bude trpět…) a nárokujeme si podmínky (co vše se musí změnit podle mých požadavků). Emoce teď řídí naše myšlení a my se chováme, jak cítíme. Na „řešení“ si legalizujeme hříšné jednání a očekáváme, že to každý (včetně Pána Ježíše) pochopí. Chorobně žárlivý člověk nemiluje – chce jen vlastnit, ovládat a kontrolovat druhého. Protože chtíč je modlou, udělá např. žárlivý člověk všechno, aby svoji žárlivost potvrdil nárokem na ni. Rozdíl mezi tím co potřebuji a chci, vystihuje biblický verš v Přísloví 30, 8-9: „Klam a lživá slova ode mne vzdal, nedávej mi bohatství ani chudobu. Syť mě pokrmem tak, jak potřebuji, abych tě přesycen nezradil a nikdy neřekl: „Kdo je Hospodin?“ Též abych nekradl, jsa v nouzi, a Boží jméno netupil.“

V našem žití jsou ovšem také přání a touhy. A jak ty souvisí s potřebami a s chtíčem? Všichni známe okamžiky, kdy si něco přejeme, po něčem toužíme – dobré manželství, zdraví, nové zaměstnání, jiné auto, červené boty… Kdy je to potřeba a kdy chtíč? Mám žít skutečně jen z toho, co potřebuji, a co vlastně potřebuji? Dle jednoho dělení máme potřeby – fyziologické – sebezáchovy (já x já), vztahové (já x ty), sociální (já x oni) a duchovní (já x Bůh). Chtíč plodí jen další chtění a nároky. Intenzivně na něj myslíme a jsme ochotni hřešit, abychom ho naplnili. Protože nikdy nemá dost, jsme většinu času rozzlobení, zklamaní, zahořklí, vzteklí, sebelítostní a velmi manipulujeme. Někdy si něco přejeme, třeba nové boty (nebo počítač). Je možné to potřebovat, nebo vždycky hřeším, když si to přeji? Samozřejmě přání a touhy patří do života, ovšem jejich uspokojení nám může odkrýt mnohé o nás samotných. Když si přeji boty – může to být potřeba – když mám jediné a ty jsou rozbité (v České republice dnes téměř nemožné). Také to může být přáním, když na ně mám našetřeno, zvážila jsem všechny okolnosti, partner souhlasí, pak si plním touhu a měla bych cítit radost a vděčnost, protože jsem dostala dar, jen pro mé potěšení. V momentě, kdy si boty koupím za každou cenu, „protože na ně mám přece nárok“, jsem ochotná hřešit, např. to tajím před manželem, lžu o výši ceny, nebo nezaplatím pohledávky či dokonce nesplácím dluhy jen proto, abych je měla – mám evidentně co do činění s chtíčem – s modloslužbou. To mám pak po nákupu krátkou euforii a za pár dní už chci jiné boty - „vždyť jsem si dlouho žádné nekoupila, co když mi je vyprodají, jsem tolik smutná – musím se potěšit…“

Je moudré vědět, že i dobrá věc se mi může stát chtíčem. Jednoduše řečeno: „To, nač myslíme, to, o čem sníme, to, co si přejeme – po čem toužíme, to, co je pro nás skutečně důležité, to, co máme na srdci – tak tomu ve skutečnosti sloužíme, to skutečně uctíváme.“

Člověk, který slouží chtíči, je bez něj - zklamaný, zoufalý a svoji pozornost neustále směřuje k živení nároku na danou věc nebo oblast, ve které je spoutaný hříšným chtíčem. Člověk, který slouží chtíči je i s ním - nenaplněný, osamělý, plný zášti a hořkosti, ve které si neustále ve své mysli přemítá nároky a oprávnění k jeho udržení.

Změna ke svobodě od hříšných žádostí začíná u našich myšlenek. Pokání je změna myšlení. Vždy si v každé situaci, v každém boji připomínejme, že Hospodin je laskavý, milosrdný a odpouštějící… Také je mocný, silný a hrozný ve svém hněvu. Stejně tak je velký a věrný ve svém milování. Každý z nás je povolaný ke svobodě – říci Kristu své ANO – znamená smrt vlastní představě o svém životě, vyznat ANO – Ježíši také znamená život plný překvapení a dobrodružství. Svoboda je v Duchu a v pravdě a ta je v Kristu Ježíši, neboť On je tou cestou, pravdou a životem.

Žít svobodně znamená žít bez chtíče, bez falešných model, bez falešných spasitelů, bez modloslužby. Uvolněně, čistě, svatě i se svými potřebami, přáními a touhami…

Odpovědět
Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
   

Poslední komentáře