Jak se (ne)starat o zítřek

Začteme-li se do biblické pasáže z Matoušova evangelia (Mt 6:24-34), vyvstává zde pro nás zřetelný a pro dnešní společnost poněkud kontroverzní Ježíšův apel: nedělejte si starosti o zítřek! Je to příkaz, který se na první pohled zdá být v rozporu s myšlením „dobrého správce“ – správce našeho života, našeho podniku, domácnosti, našich nadání a obdarování. Dobrý správce přeci musí myslet na zítřek. Jeho myšlení však má vycházet z víry, nikoliv z obav. 
 
Dnes u lidí nacházím velkou zaměřenost k majetku a velkou skepsi, povýšenost a nezájem vůči Bohu. Dnešní člověk umí pramálo milovat, od obsahu slova láska daleko zabloudil, neříkám proto, že majetek miluje nebo že Boha nenávidí. Toho už schopen mnoho není. Člověk dnešní doby, často dokonale duchovně vyprázdněný, je otrokem jistot – měřitelných, zvážitelných, spočitatelných jistot.
 
Přesně proti tomu stojí Ježíšův pokyn: „Nemějte starost a neříkejte: co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?“ (Mt 6,31), protože „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat?“ (Mt 6,27). Neznám mnoho lidí, kteří by se alespoň lehce neznepokojovali. Staráme se velmi, protože se bojíme smrti a všech jejích zástupných podob vycházejících z našich individuálních životních historií (úzkosti ze studu, hněvu, agresivity, viny). Vědomě či více často nevědomě pak člověk buduje své obranné mechanismy, které ho mají ochránit před NEBYTÍM. Ale tím více mu ubírají života!
 
Ježíš nás nemíní postavit na jistoty. Jeho výzva je o víře. Ježíš chce, abychom se vrátili „domů“ a opřeli se o víru, že budeme-li žít život smysluplně, nikdy strádat nebudeme. A já tomu věřím! Nicméně smysl života nám nespadne do klína při sledování argentinské telenovely ani při chvatném běhu za uznáním v práci nebo na seminářích o asertivitě. Je nutné potkat se sám se sebou (se svými skutečnými schopnostmi, možnostmi, hranicemi). Tam je navýsost pravděpodobné, že potkáme i Hospodina.
 
„Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,33). To je podstatné. Toto místo nám jasně vyvrací podezření, zda nejsme náhodou vyzýváni k lelkování a čekání na „pečené holuby“. Pokud máme totiž zpřítomnit Boží království mezi námi, vyžaduje to značnou, soustředěnou a vytrvalou aktivitu. Každý den je nutné se znovu a znovu rozhodnout k vnitřní proměně, usilovat o směřování k možnému „království Božímu“ a tím k němu patřit. Pokud jsi svobodný, nic mne již nenutí žít nízce, zbaběle, egoisticky přestože tě k tomu svádí doba, poměry, osobní slabost či vypočítavost.
 
Problém asi vyvstává i zde: „vše ostatní vám bude přidáno“. Bůh samozřejmě ví, co potřebujeme k životu. Člověk už to však dávno zapomněl pod tíhou vytrvalých masáží z médií i tlaku společnosti samotné. Takže si například představuje, že potřebuje minimálně čtyřpokojový dům a tučné konto, aby mohl následně zajistit aspoň dvě děti. A při tomto existenciálním postoji vcelku uvěřitelně nevěří výzvě: nemějte starost o zítřek. Jen se podivuje, jak nezodpovědně se chovali lidé dříve, jak mohla jejich babička pocházet z deseti dětí! Nepustí už do své hlavy úvahu, že u babičky jsme často zakoušeli záhadně hřejivý pocit u srdce, že prostě babička je poslední v generační řadě, kdo ještě tušil, co to obnáší hluboce milovat.
 
Uvažovaná biblická stať mne v myšlenkách přivádí k Frommovskému „mít či být“. O tomto je verš: „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Nemůžete sloužit Bohu i majetku“ (Mt 6,24). Pokud je naše víra vnitřní orientací, postojem, nikoliv „berlou pro ty, kdo touží po jistotě, kteří chtějí dostat odpověď na otázku, co je život, bez vlastního odvážného hledání“[1], pak jistě je možné, ba nutné naplnit Ježíšův příkaz: nemějte starosti o zítřek. A to dokonce aniž bychom všichni žili způsobem potulných mnichů. Uprostřed všednodennosti předurčení „V potu své tváře budeš jíst chléb“ (Gn 3:19) máme naději např., pokud navrátíme nedělnímu času jeho posvátnost. Času stvořeného výlučně pro radost a obecenství s Bohem. Je naprosto klíčové pro naše duchovní přežití, abychom se přestali (dnes!) zajišťovat proti případné „zlé“ budoucnosti. Abychom toto u sebe rozpoznávali, je nutné tomu věnovat čas.
 
Jiným příkladem způsobu, jak očistit své srdce od strachování, jak nalézt svůj smysl bytí, jak se jednoduše dostat do dobrého kontaktu se sebou samým, je podniknout duchovní cestu, pouť. Na takové cestě zakusíme, že strach z utrpení je horší než utrpení samo. Že žádné srdce nikdy netrpělo, když se vydalo hledat své sny, protože každý okamžik hledání je okamžikem setkání s Bohem a s věčností. Takové setkání zakoření naši existenci v hlubších motivech než ve strachu a starostech.
 
Vývojoví psychologové už dokonce experimentálně dokázali, že naše očekávání predikuje vývoj. Vyhlížím-li tedy komplikace nebo nemoci (abych se proti nim zajistil), zvyšuji pravděpodobnost, že se věci zkomplikují a onemocním. Vyhlížím-li Boží království, pracuji nepřetržitě pro něj. A to nebude v žádném případě snadnější cesta!


[1] ) E. Fromm: Mít nebo být, str. 40. Praha: Naše vojsko, 1994

Odpovědět
Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
   

Poslední komentáře