Jak čelit strachu

Motto: Jan 16:33  To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.

 
Dva druhy strachu
 
Kde se strach vzal? Má v našem životě místo? A pokud ano, může přinést něco dobrého? Nevím, jestli Adam s Evou prožívali strach tak, jak jej známe dnes před tím, než „ochutnali“ ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Jistě vím, že prožívali bázeň před Božím příkazem. Ten nevnímali jako stav úzkosti, ale spíše jako stav vědomí. Evina rozmluva s „hadem“ na toto vědomí ukazovala. Jejich emoce byly naplněny pokojem (necítili vinu, stud jeden před druhým, nedůvěru a strach z ublížení, nebáli se smrti a neměli starost o živobytí). Víme, co je ovocem poznání dobra - je to pokoj, radost, spravedlnost. Bůh je dobrý. Od pádu Adama s Evou také víme, co je ovocem poznání zlého. Strach. Strach z jinakosti, strach ze smrti, strach o svou důstojnost, strach spojený se starostí o přežití. Můžeme to vidět v bezprostředních reakcích Adama s Evou, ale také života jejich potomků až dodnes. Začali se skrývat, protože nechtěli být odhaleni, bojovat jeden s druhým, protože si přestali důvěřovat, ztratili pokoj, protože jejich ochránce je vyhnal od své tváře, ztratili smysl a také možnosti, které jim zahrada Eden skýtala, protože místo toho, aby naplňovali Boží plán: „A Bůh jim požehnal. Bůh jim řekl: "Ploďte a množte se, naplňte zem, podmaňte si ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem i nad každým živočichem lezoucím po zemi." a měli bezstarostné zaopatření: Bůh také řekl: "Hle, dal jsem vám všechny byliny vydávající semeno na celém povrchu země i každý strom, na němž je ovoce vydávající semeno. To vám bude za pokrm“, stal se jejich hlavní náplní dne boj o vlastní přežití „Po všechny dny svého života z ní budeš jíst v útrapách“.
 
 
Tak již téměř od počátku stvoření můžeme vidět dva druhy zažívání „strachu“. Jedním je bázeň, která je spojena s pokojem a druhým je strach, který je spojen s úzkostí, nejistotou. Bázeň je ochranou, která přichází vždy, když dochází k nebezpečí a druhou je úzkost, která vyvěrá z překročení nějakých hranic. Osobně se domnívám, že bázeň souvisí s poslušností (Bohu, druhým, osobní tělesné a psychické zralosti). Dokud Adam s Evou naslouchali Bohu, prožívali pokoj, a to i tehdy, když byli postaveni před věci, které nikdy nedělali. Nebáli se o sebe. Úzkost začali prožívat, když zjistili, že na ně mohou dopadnout důsledky jejich neposlušnosti, tehdy, když se Bůh blížil a začal je hledat.  
 
Jistě, každý krok našeho osobnostního vývoje, či vývoje našeho podnikání či služby, našeho zrání je spojen se strachem a úzkostí, protože nás vede k něčemu novému, co jsme dosud neznali a neuměli, k vnitřním nebo vnějším situacím, které jsme ještě neprožívali; a to především jako důsledek toho, že jsme jako lidstvo ztratili blízkost Božího vedení, ačkoli apoštol Pavel nám v sedmé a v osmé kapitole epištoly Římanům ukazuje na cestu Ducha, která je opět spojena s bázní a následováním Boha ve stejné absolutní přítomnosti, tak jak ji pravděpodobně prožívali Adam s Evou: Římanům 8:6 Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji… 15 Nepřijali jste přece ducha otroctví, abyste se znovu báli. Naopak, přijali jste Ducha synovství, v němž voláme Abba, Otče!
 
Vše nové, neznámé, co musíme dělat nebo prožívat poprvé, obsahuje vedle kouzla nového, potěšení z dobrodružství a radosti z rizika také strach a úzkost, a protože náš život směřuje neustále do něčeho nového, neznámého, nezakoušeného, provází nás úzkost ustavičně. Pouze jako děti a to pokud jsme „nezlobili“ tuto úzkost neprožíváme, pokud jsou rodiče nablízku. Možná proto je tady také výzva Ježíše: „Buďte jako děti“. Jako děti Boží máme znovu možnost prožívat tuto jistotu bezpečí dítěte.
 
Dále, kdo může říct, že je existencionálně zajištěn. Podívejme se na strach muže, kterému se urodilo více obilí než obvykle; co udělal? Postavil větší sýpky na úrodu. Z jakého důvodu to udělal? Protože měl strach z budoucnosti. Kdo z nás nesnil o nekonečném sebezajištění? Navždy plném bankovním kontu? Tento muž měl jen to štěstí, že se mu jeho sen naplnil. Problémem bylo, že se jeho sen opíral o strach a existenciální úzkost, ale neměl nic společného s bázní. Neptal se Boha, co má dělat, ale reagoval na svůj strach. Ptát se je základním předpokladem pro bázeň.  Přísloví 10:24 Čeho se leká svévolník*, to na něj přijde, kdežto touha spravedlivých se splní.
*ten, který následuje svoji vůli
 
Nejsnadněji se strach či úzkost jako emocionální stav dostává do vědomí ve zvláště důležitých úsecích našeho vývoje, tam, kde musíme opustit staré, důvěrně známé cesty, kde je načase zvládnout nové úkoly nebo proměny. Vývoj, dospívání, opuštění „hnízda“, zrání mají tedy mnoho společného s překonáváním úzkosti a každý věk (i věk firmy) má v sobě odpovídající kroky zrání spojené s úzkostmi, které k tomu patří, které je třeba zvládnout, má-li se krok podařit.
 
Nedávno jsem s Pavlem Vimrem diskutoval o důvodech, proč Izraelité napoprvé nezabrali zaslíbenou zemi. Víme, že Mojžíš poslal 10 zvědů, aby zemi prozkoumali. Důvodem vyslání, ale nebylo vybrat si mezi možnostmi: a) zůstat na poušti v případě toho, že by zvědové situaci vyhodnotili jako nepříznivou, b) možností zabrat zemi, pokud to bude snadné, věci budou odpovídat momentálním možnostem. Pokud bychom vždy uvažovali takto „strategicky“, obávám se, že by nedocházelo k žádnému vývoji. Člověk (firma) by se stále držel jen snadných, předem přehledných a bezbolestných řešení. Co tedy mohlo být tím skutečným důvodem? Pro Izraelity to byla výzva Boží, posunout se vývojově z mentality otroků, do mentality dospělých dobyvatelů. Proč Mojžíš tedy zvědy poslal? Osobně si myslím, že proto, aby se setkali sami se sebou, právě se svou úzkostí, dokázali ji pojmenovat, přijít zpět k Bohu a vyznat jsme slabí, Bože zmocni nás; transformovat emocionální strachy v bázeň, která je počátkem moudrosti, a ta je zase znakem dospělosti. Mělo se to stát ještě před tím, než se dostanou do skutečného boje Sk. 4:29. To, co tedy ohrožuje náš růst je velmi často strach (pravděpodobně vedle hlouposti a špatných podmínek v rodině, společnosti, …), ale zároveň nás často nutí hledat Boha a moudrost, získat bázeň.
 
Každý strach říká něco o nás, ale také o situaci, ve které se nacházíme. Když mu podlehneme, znamená to, že jsme zvolili vlastní cestu – byli jsme svéhlaví, a tak svůj strach jen prohlubujeme. Myslíme si, že Jozue a Káleb neměli strach, když viděli „obry“? A jak vnímáme Davida před Goliášem. Odkud se brala jeho odvaha? Jednou z definic odvahy je mimo jiné schopnost postavit se strachu, úzkosti pro dobro. Tato odvaha však nemá nic společného se zážitkem adrenalinu po překonání hranice osobního pudu sebezáchovy. Sám jezdím na horském kole, ale pokud bych jel rychle dolů jen proto, abych zažil adrenalin, ale neměl dovednost kopec sjet, nebyla by to odvaha, ale spíše šílenost. To znamená, strach bych překonal skrze popření. Nicméně znám lidi, kteří nepojedou rychleji ani tehdy, když dovednosti mají, jednoduše proto, že mají vnitrní blok, protože měli třeba v dětství špatnou zkušenost. Stejně jako Izraelité zůstávají v otroctví vlastní mysli vázané na minulost, kde strach byl každodenní součástí. Zároveň znám lidi, kterým chybí pud sebezáchovy, stejně jako Izraelitům, když měli jít dobývat město Aj. Prostě zakryli si oči před nebezpečím a přesvědčili sami sebe, že na to mají.
 
Pouze Jozue a Káleb byli schopni transformovat svůj strach v bázeň. Jak se jim to podařilo? Pravděpodobně stejně jako Davidovi před Goliášem. Svoji mysl měli vázánu na živého Boha místo k minulosti nebo nepříznivé přemáhající současnosti.
Izraelité samozřejmě také neměli zkušenost s obry, ale měli zkušenost s Bohem, kterou mohli získat minimálně během putování z Egypta. Osobní růst přichází ve chvíli, kdy ačkoli má strach nás tendenci paralyzovat, vykročíme. Ne bezhlavě, ne jako pouhou reakcí na strach, ale vykročíme směrem k poznání, hledání. Díky tomu můžeme poznat nová řešení i skutečnosti, upevňujeme svůj charakter a stavíme nové dovednosti. Ještě nikdo nepřišel na kouzelnou formuli, která by odstranila strach s jeho formami prožívání. To, proč ale strach nejsme schopni překonat, respektive transformovat v bázeň, často souvisí s tím, že jej odmítáme poznat, rozpoznat čeho se vlastně bojíme, nebo odmítáme jinou alternativu života, než kterou jsme pro tuto chvíli přijali, nejsme schopni pro nové nechat zemřít staré.
 
Strach stejně jako bolest jsou zde přítomny, neutečeme, nikdy se jej nezbavíme tím, že jej potlačíme (najdeme prostředky pro změnu zažívání emocí) nebo jej nakrmíme (uděláme to, co si žádá), což jsou dvě nejčastější formy reakce na úzkost. Pokud nebudeme utíkat, ale ptát se, může nás i strach nebo úzkost obohatit, zocelit, přiblížit k sobě navzájem, učinit pokornějšími, dovednějšími, stálejšími, a především zralejšími… Můžeme se sami sebe zeptat: „Odkud pramení moje úzkost?“ a zároveň „Bože jaké je tvé řešení?“
 
Z čeho máme strach?
z konfrontace - udělat rozhodnutí - z konkrétního člověka - z odmítnutí - ze ztráty kontroly - ze smrti - z budoucnosti - z nového počátku - z bolesti - z nemoci - z rozpadu manželství - z nedodržení termínu - z důsledku mého jednání nebo jednání druhých - z dospělosti - z blížícího se nebezpečí - ze selhání - z Boha - z démonů - z usínání - ze vstávání - z toho mít děti - ze samoty - ze stárnutí - ze zkoušek - z ublížení - z pokoření - z války - z hladu - z manželky - z šéfa - se veřejně projevit - o svou důstojnost – o majetek - …
 
Jaká je typická reakce na tvůj strach?
stažení se do sebe – odkládání řešení na potom – pomluvy – vyhrožování – zastrašování – sebeponižování – chlubení se – lež – podlézání – nakupování – manipulace – alkohol – drogy – nedůvěra – obviňování – puntičkářství – výmluvy – odvádění pozornosti – vtipkování – neopodstatněná žárlivost – podezřívavost – zajišťování se – zakrývání – obviňování – hromadění majetku – spánek - …
 
Jaké jsou tedy možné důsledky strachu netransformovaného strachu?
-          ztráta integrity
o   závislá osobnost – tak vypadá člověk, který jedná pouze v podřízeném postavení, není schopen vlastních rozhodnutí, nezná svoji hodnotu, je závislý pouze na mínění druhých
o   vlastní totalita – nebo také jistý druh kultu osobnosti, vše se točí kolem něj, nikdo nemůže udělat žádné rozhodnutí bez něj, špatně snáší jinakost, hodnoty a světonázor druhých, není schopen fungovat v jiných „kulturách“ (pracovní kolektiv také) než v té, které je sám reprezentantem, demagogická, autoritářská osobnost
o   asociální osobnost – člověk, který se ve společnosti většinou nijak neprojevuje, nebo upadá do sociálního vyloučení
 
 
-          izolace
o   uzavření se do bezpečného kruhu „jistot“, ztráta schopnosti riskovat, tedy jít do nových výzev
o   různá míra deprese – od formy lehké ztráty motivace a výkonu až po diagnostikovatelnou nemoc – naprosté stažení se do sebe, ztráta sociálních vazeb, nízká míra vlastní vůle, apatie, v rámci firmy, to může být případ vyhořelé osobnosti
o   rigidní trvání na „staré“ cestě přesto, že evidentně vede k izolaci
-          citové a volní zploštění
o   využívaní pouze omezeného a bezpečného množství řešení v různých situacích
o   nízká nebo žádná míra schopnosti identifikovat, nazvat a popsat svoje aktuální emoce
o   neadekvátní reakce na podněty
 
 
Pokusím se nějak shrnout to, co jsem se snažil říct. Především strach, ačkoli jej prožíváme, nemůže být hlavním motivačním prvkem v našich životech. Izraelité díky nepřiměřené reakci zahynuli bez toho, aby dosáhli růstu. Tedy neadekvátní reakce na strach-úzkost, vede k zániku, zastavení růstu. První reakcí na strach-úzkost je téměř vždy touha uniknout, najít rychlé řešení momentálního stavu. Je to přirozené pro každého člověka. Je potřeba s tím počítat a vědomě se zabývat důvody pro náš strach. To, co skutečně potřebujeme, je transformace strachu v jinou formu prožívání, kterou Bible nazývá bázeň. Ta se vztahuje k hledání skutečných odpovědí na prožívaný stav. Toto hledání se uskutečňuje především skrze druhé. Duch Svatý nás chce vést. Bázeň znamená přijmout tuto pravdu za svou a skutečně naslouchat v těchto stavech Bohu a reagovat na jeho vedení i přesto, že neodpovídá naší představě o reakci na strach, tak jak bychom ji sami bez-ohledu na Boha či druhé uskutečnili. Strach nám také připomíná, že tady nejsme sami, a že se navzájem potřebujeme – často je to tak, že strach překonáme pouze s přispěním druhého, a to ať již  Boha nebo člověka… Strach je vždy větší o tolik, o kolik jej neseme sami. Důsledkem bude pokoj, růst, radost, spravedlnost.
Poslední věc, kterou jsem nezmínil, ale je zásadní. Proto, aby se náš strach mohl transformovat v bázeň, musíme mít víru. Důvěřovat Bohu, že je dobrý, milosrdný a plný lásky. Ježíš káral své učedníky na lodi, poté co zastavil vlnobití a bouři, že mají malou důvěru v Boha a proto se bojí, jsou plní úzkosti. :-)
                                                                                                                                 -pk-
 
Příště: Jak budovat prostředí bez strachu

 

 

Odpovědět
Obsah tohoto pole je soukromý a nebude veřejně zobrazen.
   

Poslední komentáře