Chudí a bohatí v církvi

Boháč a chudák se střetávají, Hospodin učinil oba.
Bible, Přísloví 22:2
„Jaký je rozdíl mezi boháčem a chudákem?“
„Jenom chudák si myslí, že by za peníze mohl mít všechno.“
Židovská anekdota

Téma bohatství a chudoby, jak prozrazují oba úvodní citáty, bylo aktuální od nepaměti. Hodnocení bohatství a chudoby a vzájemné spolužití obou stavů je tématem Bible i z vycházejícího židovského Talmudu, stejně jako předmětem mnoha dnešních úvah. Štědrá sociální politika našeho státu a z toho vyplývající enormní zatížení státního rozpočtu rovněž navozuje rozličné úvahy teoretické i zcela praktické. V této krátké úvaze bych se chtěl zamyslet nad otázkou spolužití bohatých a chudých v církvi. Nejprve se pokusíme nalézt odpověď na otázku, co je příčinou chudoby, podíváme se, jak se k chudobě stavěla církev v dějinách a nakonec budeme hledat principy soužití ekonomicky úspěšnějších s těmi méně úspěšnými v rámci místního sboru. Podotýkám, že tento článek je pouze zkratkou, malým zamyšlením a podnětem k diskuzi, nikoli řešením globálně-historického problému.

Je chudoba prokletí?
Proč začínám hodnocením chudoby? Zrovna tak bych mohl první odstavec nazvat „Lze dosáhnout bohatství poctivým způsobem?“ a začít tak šťourat do řad podnikatelů a obecně všech, kteří jsou takzvaně „za vodou“. Jsem si ale vědom toho, že píšu článek pro web, jehož čtenáři budou z větší části patřit k těm ekonomicky úspěšnějším občanům. Navíc si myslím, že odpověď na jednu otázku automaticky začíná odkrývat odpověď na otázku druhou. Je-li chudoba prokletím, budeme se zabývat duchovními aspekty problému, což nám otevírá možnost, že bohatý může být každý. Toto myšlení je základem tzv. Amerického snu, přesvědčení, že za určitých okolností a podmínek není problémem zbohatnout. Takovýto přístup předpokládá, že chudoba je hříchem a bohatství požehnáním. Ale začněme od Adama.

Adamovi řekl: "Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš." Genesis 3:17-19

Text Bible nás přivádí do okamžiku, který nastal krátce po pádu lidstva do hříchu. Nastavení podmínek života se radikálně mění. Zatímco popis stvoření je provázen sedmerým „Bůh viděl, že všechno co učinil, je dobré“, (po sedmé je napsáno, že je to dokonce „velmi dobré“), po příchodu hříchu se všechno mění. Člověk nebude svou obživu jen „přijímat“ (Gn1,29; 2,9.16). Bude ji muset dobývat, a to dokonce v potu tváře a v trápení a navíc bude čelit rozličným nepříznivým okolnostem (trní a bodláčí). Okamžikem narození se každý člověk stává účastníkem zápasu o přežití, přičemž zvýhodněni jsou silnější, chytřejší, vzdělanější, krásnější (u žen), mající více známostí (v České republice), a – bohužel – lidé nemající problém obcházet zákon, neštítící se čehokoli, co jim pomůže v jejich zápase o kus žvance (všude na světě).

Mojžíšův zákon, tvořící ideový základ první části Bible, je nesmírně duchovní i pragmatický současně. Duchovní v tom, že na mnoha místech zdůrazňuje, že základem prosperity národa je poslušnost Hospodinu (např. Dt 28. kap.) a současně konstatuje, že „Potřebný ze země nevymizí“ (Dt15,11). Božím plánem pro Izrael nebylo usilovat o absolutní, všeobecnou prosperitu, nýbrž pěstovat cit pro sociální cítění, pocit vzájemnosti a sounáležitosti, a to nejen mezi příslušníky národa navzájem, nýbrž i směrem k cizincům žijícím uprostřed nich. Podotýkám, že toto sociální cítění bylo uplatňováno především ze strany jednotlivců, nikoli národa. Nešlo o sociální politiku, ale o štědré srdce.

Zatímco starověké a středověké křesťanství chudobu blahoslavilo, v židovském myšlení chudoba neznamenala větší svatost, ani nebyla vnímána jako prostředek ke svatosti. Na chudobě nebylo shledáváno nic kladného, spíše naopak. Například v Talmudu (spis, který zásadním způsobem formoval a formuje židovské myšlení) se dočteme: „Jestliže chybí potrava, chybí i Tóra“. Jinými slovy, dodržování Tóry (Mojžíšův zákon) zaručovalo přiměřenou prosperitu. Naproti tomu Talmud bohatství definuje nikoli množstvím hmotných prostředků, nýbrž schopností se radovat z toho, co člověk vlastní. Bohatší tedy může být člověk s menším jměním, pokud si to skutečně užívá na rozdíl od jiného, který – ač zahrnutý majetkem – čelí problémům zdravotním, rodinným, právním, psychickým a dalším.

Myslím si, že odpovědět jednoznačně na otázku, zda chudoba znamená prokletí, nelze. Ve své podstatě je zde chudoba jako následek hříchu, obecně řečeno tedy prokletím je, ale při hodnocení konkrétních případů bychom se dostali do nesnází. Ve známém podobenství o boháči a Lazarovi (L16,19-31), se boháč dostává do pekla a chudák do nebe. Bylo by nelogické, kdyby člověku „pod prokletím“ bylo v této modelové situaci přislíbeno nebe a jeho protikladu, tedy člověku požehnanému, potom peklo. Ježíš se přímo nevyslovil v něčí prospěch či neprospěch, pouze poukázal na to, že jednomu se dostalo dobrého již na zemi, druhému naopak se dostalo jen zlého, posmrtný úděl tyto rozdíly kompenzuje. Z příběhu kontrastuje až nabubřelá honosnost jednoho tváří v tvář naprosté bídě druhého. Příběh ilustruje úvodní biblický citát, že „chudý a bohatý se spolu potkávají, oba však učinil Hospodin“. To, co Ježíš chce říci, je že není špatné být bohatým, ale ti, kterým bylo dáno, mají díl odpovědnosti za ty, kterým z nějakých důvodů dáno nebylo. Pokud tuto svou povinnost neplní, mají hřích. Myšlení Bible jde tedy jiným směrem, než úvodní otázka, neřeší, zda jde ohledně chudoby o prokletí, ale odkazuje na spoluzodpovědnost vůči chudým.

Jak se k majetkovým rozdílům stavěla první církev?
Vždyť chudé máte stále kolem sebe, mne však nemáte stále. Matouš 26:11
Tato slova Ježíš řekl ve chvíli, kdy se Jidáš rozzlobil kvůli (domněle) špatné investici. Jeho výrok je evangelijní parafrází již citované pasáže z Dt 15,11. Těmito slovy předpověděl, že otázka postoje k chudším spoluobčanům (bratřím a sestrám ve sboru), bude aktuální po celou dobu existence církve na Zemi. Toto platí bez výjimky kdekoli a kdykoli, bez ohledu na ekonomickou situaci v zemi. Zodpovědnost za chudobu jde napříč hranicemi a kontinenty, sbírky na chudé v Africe či v severní Koreji jsou naplňováním jednoho ze stěžejních poselství evangelií.

Je zajímavé si povšimnout, čím začíná Nový zákon, tedy evangelia. Všechna čtyři evangelia popisují působení Jana Křtitele, Lukáš navíc zaznamenává obsah jeho poselství. Jan oslovil tři skupiny lidí, a každé z nich doporučil soustředit se na oblast, která byla v jejich životě stěžejní: U vojáků to byla otázka zbytečného a nelegitimního násilí, u celníků otázka poctivosti a u „zástupů“ (většinové společnosti) právě zmiňovaná povinnost vůči potřebným. Myslím, že v dnešní době, kdy mnozí klademe důraz na růst církve a zasažení společnosti evangeliem, je zvláště důležité toto připomenout.

První církev, ve své nástupní fázi, reagovala ještě radikálněji: Nově obrácení lidé přinášeli svůj majetek k nohám apoštolů a ti jej rozdělovali potřebným. Tato služba byla později delegována na diákony. Tento radikální postoj ale dlouho nevydržel (možným vysvětlením je vsuvka o Ananiášovi a Zafiře ve Skutcích 5,1-11, kteří zkoušeli trochu podvádět). Povinnost péče o chudé se transformovala jednak do systémových opatření, jako například byly „seznamy vdov“ (1Tim5,9), dále to byly občasné sbírky na chudé (2Kor 8. -9. kap), nebo působení duchovních darů, zejména rozdávání a starání se o trpící (Ř12,8). K péči o potřebné byla povzbuzována celá církev (Ř12,13). Ideálem bylo společenství, v němž „kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo a kdo měl málo, neměl nedostatek“ (2Kor 8,15, cit.Ex16,18).

Chceme-li porozumět Bibli, musíme k textu přistupovat správným způsobem. Nelze doslova kopírovat způsoby života „tenkrát a tam“ do „tady a nyní“. Musíme se ptát po principech, které jsou nadčasové a převyšující kulturu. Tím principem je, že bohatství není špatné, ale špatná je touha po penězích. Rozdíly v majetku jsou normální, ale otázka je, co s tím uděláme. Jaksi chápeme, že vzdát se všeho majetku ve smyslu Ježíšovy výzvy k bohatému mladíkovi (Mar10,21) do naší společnosti jaksi nepatří, nicméně občas ve svém svědomí zápasíme s otázkou „co je tedy tou pravou zbožností?“

Je možné bezproblémové soužití chudých a bohatých v dnešní církvi?
Před několika dny jsem slyšel příběh: Do jednoho sboru přišli starší manželé, obrátili se a za nějaký čas se stali členy. Po určité době jim přišla soudní obsílka, po které exekutor polepil jejich byt neblaze proslulými žlutými nálepkami s tím, že mají několik hodin na to, aby zaplatili značně vysokou částku. Sbor začal tuto situaci samozřejmě ihned řešit, a po krátké chvíli se našel člověk, který jim na dluh požadovanou částku půjčil. Podotýkám, že ten člověk vůbec nebyl bohatý a půjčka pro něj představovala velikou oběť. Manželé byli před exekucí zachráněni, nicméně po několika týdnech začalo vycházet najevo, že jejich dluh je mnohonásobně vyšší a že je jen otázkou času, kdy přijdou další exekuce. Ukázalo se, že manželé v podstatě ani nemají nic, co by jim exekutor zabavil. Nedokázali ani odpovědět, kam se všechny vypůjčované peníze ztratily. Jejich skutečným problémem byla absolutní neschopnost hospodařit, nikoli nějaká finanční nouze. Tímto příběhem chci říci jediné: není chudý jako chudý. Myslím, že to je nejožehavější problém dnešní společnosti, a zároveň i důvod, který mnohé demotivuje k tomu, aby na chudé dávali. Uvedený příklad je možná extrémní, ale je modelový, setkávám se s ním v různých obměnách.

Jak se stavět k chudým? V jednom sboru, do kterého začali ve větším množství docházet chudí lidé (převážně romské národnosti) se rozhodli, že finanční dotace nejsou řešením. Jinými slovy, hned na začátku nastavili jasná pravidla hry a řekli „peníze od nás nečekejte“. Ti lidé to přijali a nikoho z nich postoj sboru neodradil na cestě za Pánem. Při jiné příležitosti jsem hovořil s jiným pastorem, obdarovaným pro práci s Rómy a položil jsem mu stejnou otázku. Odpověděl mi asi takto: „Občasné půjčky jsou prostě nutností, někdy to nelze řešit jinak“. Prostě co člověk, to názor. Jedni si říkají „nač bych hladovému stále dával ryby, když jej můžu naučit, aby si je chytal sám“, druhý naopak strčí svou pravici do kapsy tak, aby to jeho levice neviděla. Každý přístup má své opodstatnění. Vrátím-li se k výše uvedenému příběhu, lze si představit takovéto řešení: pokud nějaký člověk soustavně hřeší tím, že rozhazuje peníze a nesmyslně si stále půjčuje, potom přijde do církve a očekává pomoc, měl by pocítit důsledek svého jednání a padnout na dno (tedy dovolit, aby proběhla exekuce), avšak neměli bychom jej nechat hlady zemřít. Ve sboru by měl fungovat nějaký „fond na chudé“, tedy občas mu udělat nákup, příležitostně drobně vypomoci, ale hlavně jej učit zodpovědnosti v oblasti peněz. Nelze jen přijímat a nebýt ochoten činit konkrétní kroky k nápravě.

Očekává se od bohatších lidí v církvi, že budou dávat více? Ano, myslím, že je to správné myšlení. Nicméně bohatství nevypovídá jen o stavu konta, nýbrž také něco o schopnostech peníze vydělat. Považuji za pokrytecké, pokud sbor očekává, že bohatý podnikatel bude dotovat jeho aktivity a přitom jej nenechá, aby se vyjádřil k jeho hospodaření. Schopnost vydělávat peníze je zrovna tak dar od Boha jako schopnost kázat, zpívat, pracovat s dětmi či cokoli jiného. Je legitimní dát takovému člověku prostor ve sboru odpovídající jeho duchovní zralosti.

Při jedné příležitosti jsem se setkal se svědectvím, že bohatší lidé se obávají chodit do sboru pěkně oblečeni, protože jsou za to kritizováni. Byl jsem tím docela šokován, ovšem abych zaujal spravedlivé stanovisko, chyběla mi výpověď druhé strany, tedy těch „kritizujících“. Nicméně příběh vypovídá o několika věcech: Za prvé by mne zajímalo, co je míněno „lepším oblečením“. Bible nás varuje před okázalostí. Nikdy si nemohu říkat, že druhému nic není do toho, jak se oblékám. Biblickým principem je, abych nebyl svému bratru kamenem úrazu. A za druhé, příběh vypovídá o obyčejné lidské závisti, protože i kdyby bohatí lidé byli přehnaně okázale oblečení, budu se za ně s lítostí modlit a ne jim závidět. Nevím, co bylo skutečnou pravdou v tomto sboru. Zmiňuji tento příběh jen proto, abych ukázal, že praktických témat ohledně chudoby versus bohatství je více než dostatek.

Jednou z úloh církve je výchova lidí, nebo li učednictví. Pastor by měl být nestranný ke všem skupinám lidí. Škodí mu, když se obklopuje pouze úspěšnými lidmi a nemá slyšení pro lidi v potřebách. Škodí mu stejně, když neumí jednat s úspěšnými lidmi, bojí se, že mu budou „mluvit do hospodaření“. Jako člověk, který řadu let vedl sbor, vím, že pastor se často dostane do tlaků, má-li jednat s různými skupinami lidí. Musí mít dostatek odvahy, aby vedl k učednictví bohaté i chudé. Naproti tomu bych doporučil těm, kteří bohatěji než jiní sponzorují sbor, aby zašli za pastorem a v soukromí mu řekli: „Nechci, aby tě mé peníze svazovali mluvit se mnou otevřeně ohledně mého života. Kdykoli se ti bude zdát, že něco nedělám správně, bez obav mi to sděl“.

Závěr
Jaké jsou tedy principy soužití chudých a bohatých ve sboru? Z biblického i historického hlediska můžeme konstatovat, že tato otázka neztratila ani dnes na své aktuálnosti. Církev by neměla zůstat jen u konstatování, ale je zavázána toto i řešit, a to jak z perspektivy misie (sbírky na hladové v Africe), tak i v perspektivě lokálního soužití v rámci jednoho sboru. Problémem může být rozeznání skutečné nouze, kdy finanční pomoc je žádaná, od nouze jako důsledku závažnějších problémů v osobnosti jedince. Je třeba vidět, že nejde jen o pomoc chudým, ale také o učednický proces. Nelze pomáhat lidem (přinejmenším dlouhodobě), kteří nestojí o závazný křesťanský život. Pastoři by měli vědět, že bohatý i chudý, přes mnohé odlišnosti jejich potřeb, mají nejvnitřnější duchovní potřeby shodné, a podle toho jim s odvahou sloužit. Dále je třeba si uvědomit, a v dnešní materialistické společnosti zvlášť naléhavě, že peníze nejsou řešením, nejsou klíčem ke štěstí. Jen hlupák si myslí, že za peníze dostane všechno.

Martin Moldan, biskup AC

reakce na článek

Moc se mi.líbí tento článek a je hodně vêcí na širší diskuzi. A proto moc děkuji za takové články a modlím se za další takové články, protože bohatství není špatné a Bůh nám všem v této oblasti požehnání a záleží jen na nás jak s tímto darem naložíme.

   

Informace o autorovi

Obrázek uživatele Martin Moldan

Jméno
Martin Moldan

Profil

ženatý (šťastně), manželka Olga, tři děti. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve. V současnosti je v úřadu biskupa AC. Jeho silným přesvědčením je, že nejlepší evangelizační metodou 21. století je znovuzrozený a duchovně obnovený člověk. Mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování, horské kolo.

Poslední komentáře